Život a smrt, hry tento vztah řešit neumí. Klidně vás nechají žít v blaženém dojmu virtuální nesmrtelnosti – holt, když vás něco sejme, tak se nahraje save a jede se znovu. Maximálně kvůli tomu ztratíte pár minut času, nebo předmět či zbraň se silně obskurním názvem. V posledních letech se navíc rozšířila podivná domněnka, že smrt ve hře je trest pro hráče a hry se tedy naučily být co nejvíce příjemné a hezké a lehké, aby náhodou tudle Pepíkova máma při hraní Mass Effect 2 neumřela, nezahodila ovladač a neřekla, že to je hrozná kravina. Kdepak, okamžitě se jí to beze ztráty kytičky musí naloudovat zpět, aby nestihla říci ani WTF!

Na rozdíl od skutečnosti, kde se smrtí nic nenaděláte, se totiž se smrtí ve virtuálním prostoru dá nádherně pracovat: vytvářet napětí, děsit hráče ztrátou něčeho opravdu důležitého atd. Jenže tím se dnes vývojáři nezabývají a nijak kreativně s tím nepracují ani se o to nepokoušejí, protože si myslí, nebo jim spíš kravaťák nakecal, že virtuální smrt je trest, že hráč chce a musí hrát a ne umírat.

Ještě ale máme tu nezávislou scénu, která si experimenty dovolit může a kravaťáky už z principu neposlouchá. Jen díky tomu se může objevit hra, kterou si na ostro můžete zahrát jenom jednou. Jedna smrt a konec, dál už hrát nemůžete. Brilantní a k zamyšlení provokující nápad. One Single Life je iOS hra, kterou si můžete stáhnou zdarma na itunes. Podobá se všeobecně známému Canabaltu – vašim úkolem je běžet a skákat přes překážky, vlastně jen jednu. Na každou úroveň totiž připadá pouze jedna ďoura mezi domy, kterou musíte zdolat. Když se vám to nepovede, tak umíráte a hra končí. A je úplně jedno, jestli k tomu dojde v první úrovni, nebo v deváté (je jich celkem deset). Znovu už prostě hrát nemůžete, máte jen jednu šanci. A to už je pořádný tlak, i když je hra zdarma. Potí se mi ruce, jen o tom píšu!

Jedinou úlitbou zlenivělému hráčskému publiku je možnost si každý level dopředu natrénovat – kolikrát chcete. Jakmile se ale naostro pustíte do akce, nedá se to vrátit. Jen si představte, že se po zuby ozbrojeni chystáte na bossáka v dlouhém dungeonu a víte, že když uděláte chybu a nevrazíte mu obouručák až po jílec mezi oči, tak už se obrazovka s Game over nikdy nepřepne do hlavního menu s obvyklou nabídkou Load, Save a New Game. Možná se jen spustí titulky, kredity a ironická poznámka – neuspěl jsi!

Nejvíce musí se smrtí v dnešních hrách pracovat zcela určitě onlineovky, každá to řeší trošku jinak – ztratíte část vybavení, musíte dlouho cestovat ke své mrtvole, přijdete o schopnosti nebo expy. Pořád je to však jen hledání kompromisu s jedním hlavním motivem – nenaštvat hráče. Otázkou je, jaké hráče? Řada z nich by určitě uvítala, kdyby smrti ve hrách někdo přidělil významnější roli, kdyby se nedalo dostat z komatu chvilkovým stáním za zdí. Od vysokororzpočtové produkce se na tohle téma žádný pokrok čekat nedá, nezávislá scéna by se však mohla snažit více a na něco přijít, aby to pak všichni slavní designéři mohli okopírovat a tvářit se pak na kameru při natáčení vývojářského deníčku hrozně chytře a inteligentně.

Her jako One Single Life je samozřejmě více, třeba dva browserové kousky Only Live Once a One Chance. A jistou podobu lze vysledovat v pár let staré divňohře The Graveyard od známého týmu Tale of  Tales (The Path, Endless Forest a další), kde vlastně jen chodíte s babčou o holi po hřbitově a můžete usednou na lavičku. Ta definitivní smrt je zde přítomná nejenom v podobě hřbitova a stáří, ale hlavně v tom, že druhé hraní nemá smysl – žádné bonusy, či skryté věci neobjevíte. Ale to už je jen tak na okraj. Podstatné je, že zubatá s kosou je v herní branži pořádný otloukánek, přitom má takový potenciál. Mohl by jí konečně někdo nabídnout pořádnou spolupráci. A ne, to že dáte jeden checkpoint do tři hodiny trvající úrovně, není ani trošku kreativní a dobrý nápad, jak se smrtí pracovat -  to je ideální příklad, jak hráče naštvat.