Jelikož se z iOS hraček pomalu ale jistě stala plnohodnotná herní zařízení, rozhodli jsme se pro vás připravit pravidelnou rubriku, v níž pokaždé shrneme několik námi vybraných a zajímavých titulů. Všechny budeme recenzovat na momentálně nejvýkonnějším jablečném přístroji iPad 2 tak, abychom měli jistotu, že hry otestujeme na 100%.
Dnes čuchneme ke spáleným gumám v závodní lahůdce Real Racing 2 HD, ochutnáme kyselinu citrónovou v nebezpečně návykové hříčce Fruit Ninja HD a nakonec se pokocháme neuvěřitelnou detailností Unreal Enginu ve velice zajímavě řešeném RPG Infinity Blade.
Real Reacing 2 HD
Zkušení harcovníci na poli mobilních videoher ze studia Firemint se v roce 2009 rozhodli, že na iPhone přivedou čistokrevnou závodní simulaci. “Jak byste chtěli simulovat řízení auta na dotykovém displeji?”, znělo z tábora škarohlídků a skeptiků. Těm všem však Australané záhy zavřeli papule. Nejen že první Real Racing vypadal lépe než cokoliv, co bylo před dvěma lety na App store možné koupit, on se i nejlépe hrál a tím pádem perfektně ovládal.
Kluci od protinožců totiž projevili fištrón hodný řeckých pluralistů, a místo aby hráčům stejně jako konkurence nabídli jeden způsob ovládání, nechali nastavení ovládacího schématu čistě na nich. Slavili úspěch, vydělali a to znamenalo jediné; připravit pokračování. To z výrobního pásu vyjelo v prosinci loňského roku, zprvu pouze pro iPhone, ale později i ve speciální HD verzi šité na míru iPadu 2 a právě Real Racing 2 HD nahlédneme pod kapotu.
Větší a lepší
Real Racing 2 HD (dále RR) nabízí vše co první díl, ale ve větší míře a lepším provedení. Středobodem hry je opět režim kariéry, v němž se coby jezdec amatér probíjíte přes poháry (od divizního až po světovou sérii) k nehynoucí slávě, penězům a štemplu “Profík” na řidičáku. Každý z pohárů je pak složen z několika menších turnajů a klasických disciplín typu duel, time trial nebo eliminace (časová, ne fyzická). Vedle šplhání do závodnické síně slávy je v menu ještě možnost skočit okamžitě do závodu nebo vyzvat traťový rekord v Time trialu.
Ten samozřejmě nezdoláte pěšky, a tak je čas povědět si něco o autech. RR jich nabízí vcelku obstojný počet, hnidopich by sice mohl namítnout, že 30 je málo, ale stejně tak bychom mohli kritizovat Bugatti Veyron za to, že je pomalejší než stíhačka. Co se týká značek, nechybí nižší střední třída zastoupená Volkswagnem a Volvem, nechybí americké „muscle“ obludy (Ford, Chevrolet), britští elegáni (Jaguar, Lotus), německá preciznost na čtyřech kolech (BMW) ani japonský počítač s GT motorem (Nissan). Nad všemi pak bdí stádo téměř 600 koní uvězněných pod kapotou superauta McLearen MP4-12C. Hra samozřejmě dovoluje vlastněné vehikly za vyhrané peníze výkonnostně ladit (vizuálně lze změnit pouze barvu), což je důležité především vzhledem k požadavkům některých turnajů na sílu motoru.
Samotné závodění je pak velmi příjemné, ať už sedíte v čemkoliv. Jak už jsem avizoval výše, ovládání lze plně přizpůsobit. To přijde vhod především při hraní v MHD, kde se příliš nedá využít dle mého názoru nejzábavnějšího způsobu řízení nakláněním. Hráč v takovém případě nemá jinou možnost než přepnout na virtuální a značně nešikovný volant vedený prstem (i když i ten nemusí být a priori špatný). Dále je možné zapnout až tři asistenty: kontrolu smyku, kontrolu brzd a kontrolu volantu, přičemž aktivací všech závod téměř automatizujete, což - přiznejme si - ocení maximálně absolutní videoherní panic.
Z vlastní zkušenosti doporučuji zapnout pouze kontrolu smyku, jelikož ani RR se nevyhnulo problému, kdy auta po trati kloužou jako máslo po rozpálené pánvičce, a tak vám tento asistent často zachrání (srovná) zadek. Jinak je však z mého pohledu “řidiče amatéra” - jenž zatáčku řeže maximálně, když nedopatřením nedá přednost tramvaji - chování aut (na poměry mobilního zařízení samozřejmě) dostatečně uvěřitelné. Potěší i lehký model vizuálního poškození (odpadávají spoilery), particle efekty (písek, kouř) a fakt, že se v jednom momentu na trati prohání 16 vozů. Jediné, co bych tak hře mohl opravdu vytknout, je imbecilně řešené zpětné zrcátko, k jehož aktivaci vám nezbývá než použít špičku nosu (aktivační button byl totiž vývojáři chytře umístěn uprostřed obrazovky, daleko od všech prstů).
Víc kol, víc zábavy
Velkou devízou druhého RR je multiplayer, který potěší především závodníky, jež ani agresivní AI na nejvyšší obtížnost (celkem jsou tři: easy, medium, hard) neuspokojuje. Připojení k dalším 15 benzínovým nadržencům zprostředkuje bezchybně fungující služba Game Center (obdoba Xbox Live). Online závodů mám odjeto několik a nikdy jsem nezažil nezaplněný startovní rošt nebo špatnou odezvu. Zkrátka další velké plus k už tak dobré známce.
Po vizuální stránce vypadá RR naprosto úchvatně, pohled z kokpitu je ohromující a věřte, že náhodné čumily v městské hromadné dopravě budete muset odhánět koštětem. Kdo zkrátka vidí něco takového poprvé, nestačí valit oči. Vy byste však měli valit do App store a hru si okamžitě koupit, nic moc lepšího totiž momentálně na iOS nenajdete; přinejmenším v žánru závodním.
Zajímavost pod čarou
Real Racing 2 HD nabízí možnost připojit iPad k velké obrazovce a následně používat plochu tabletu jako sekundární displej, na němž se v reálném čase zobrazují statistiky závodu.
Cena: 7,99 euro
Hodnoceni: 9/10
Fruit Ninja HD
Snažil jsem se tento odstavec začít všemožně: od poetického až po lyricko-epický úvod, ale Fruit Ninja od studia Half Brick jsou tak nesmírně prozaickou hrou, že vám prostě na rovinu povím následující: V roli ninji se snažíte pohyby prstu přes obrazovku rozsekávat ovoce, které do vzduchu vyhazuje šedivý Sensei. Při tom můžete minout maximálně tři a ještě ke všemu musíte dávat pozor na občas prolítnuvší bomby. Zní to divně, ale funguje to.
Především díky onomu známému syndromu těchto malých, skóre počítajících rychlovek (další např. Doodle Jump), jež fungují následovně: Uděláte nějaký rekord, kamarád v práci/ve škole vaše skóre překoná, vy se pak snažíte překonat jeho a tak pokračujete, dokud nevyjde jiná podobně ego posilující hra. Jednoduše řečeno, i kdyby šlo o sebenudnější počin, hnacím motorem bude vždy chtíč být první v highscore listu. Fruit Ninja je však naštěstí zábavný kus i bez otrapů dýchajících na zátylek vašeho těžce vydřeného počtu rozsekaných melounů, banánů, kokosu a kdo ví čeho všeho, a tak si jej díky jednoduchosti užijí i nekompetitivní hráčky (ano, schválně píši hráčky, protože neznám chlapa, který by byl nesoutěživé nátury).
Pro ty, jimž dělá dobře pohled na porážkou zkřivený obličej protivníka, je tu i multiplayer, kdy se vám šikovně rozdělí obrazovka na dvě půlky. Hráči si pak stoupnou tváří v tvář a mohou zvolit jeden ze dvou herních režimů. V prvním jde o to samé jako v singlplayeru (popsáno výše), v druhém, nazvaném ZEN, je pak cílem nahrát co největší skóre během několika minut, nejlépe mnohonásobným rozsekáváním ovoce. Samozřejmě nechybí ani online multiplayer, a to buď skrze jablečný Game Center nebo konkurenční Open Faint.
Fruit Ninja HD je pravděpodobně nejlepší hrav poměru cena/výkon pro iPad, kterou na iTunes momentálně najdete. Rychlá přístupnost, návyková hratelnost a spousty stříkanců nejrůznějších vitamínů vám zkrátka nesmí uniknout.
Cena: 2,39 euro
Hodnoceni: 10/10
Infinity Blade
Nedávno se na trh dostalo nové Nintendo 3DS a kupodivu si zatím nevede nějak dobře. Překvapivě zejména v tradiční a domovské baště Nintenda - Japonsku. S relativním neúspěchem 3DS (ne, že by se neprodávalo, jen zůstává za očekáváním) tak nastává otázka, zdali není platforma handheld tak trochu mrtvá, nebo lépe řečeno není-li postupně nahrazována chytrými mobilními přístroji; především pak těmi od Applu. Problém, který pravděpodobně rozlouskne až příchod nástupce PSP označovaný jako NGP, v tomto článku řešit nehodlám, recenzovaný Infinity Blade by však mohl ledacos naznačit.
Malá, velká hra
Infinity Blade totiž vypadá úžasně a titulům na velkých konzolích se přibližuje více než cokoliv, co jsem měl možnost doposud vidět. S poměrně chytrou, i když mírně nelogickou premisou nás vývojáři ze studia Chair (součást konglomerátu Epic Games) uvádí do fantaskního světa postaveného na základech Unreal Enginu (ten na iOS zařízeních poprvé ohromil už v benchmarku Epic Citadel), v němž se vše točí kolem postavy God Knighta. Ten, chráněn věrnými nohsledy, sedí v nejvyšší věži svého hradu. Úkolem hráče je smrtipána podříznout, což se mu však hned tak nepovede. Tedy abych byl přesnější, zabere to doslova až několik stovek let, i když jen těch virtuálních. God Knight totiž není žádný trapný záporák z pohádek Walta Disneyho, ale Bad-Ass na 50. levelu, který váš první, druhý i pátý průchod hrou ukončí levou rukou.
Před tím, než zasadí smrtící úder, vždy pronese větu: “Tví potomci snad pořídí lépe” a přesně tak se stane. Uběhnou totiž dvě dekády a v roli synátora zemřelé postavy znovu absolvujete identickou cestu s identickým koncem (tedy alespoň dokud nebudete dostatečně silní a God Knighta neporazíte). Kouzlo všeho toho opakování tkví v tom, že novou generaci začnete vždy se zkušenostmi a vybavením zemřelých předků. V podstatě geniální nápad později zákonitě trpí určitou repetitivností (od toho název Infinity), ale i přes to nenudí. Stereotyp totiž zahání neustálá motivaci získávat lepší vybavení (toho je ve hře mraky), investovat zkušenostní body (život, sílu, obranu, kouzla) a nakonec i zábavnost soubojů.
Právě bitky jsou řešeny opravdu zajímavě. Přejížděním prstu po displeji obstaráváte máchání zbraní, tlačítkem uprostřed se pak kryjete za štít, jenž má omezený počet vykrytí (podle kvality zbroje) a nakonec šipkami po stranách uhýbáte nepřátelským výpadům. Pravdou je, že na menším iPhonu musí být takové řešení mnohem pohodlnější než na iPadu, ovšem díky možnosti zvětšit si jednotlivé ikony není ani hraní na rozsáhlém displeji tabletu nějak zásadně otravné. Vedle chladné zbraně má pak hráč k dispozici i ochromující útok a kouzla, která se rozdělují do tří skupin: oheň, led a elektřina, přičemž ukazatel many i speciálního útoku nabijete jednotlivými úspěšnými zásahy.
If doleva do doleva else doprava
Jelikož v Infinity Blade neustále narážíte na ty samé protivníky, netrvá dlouho a naučíte se jednotlivé algoritmy jejich útoků. Po pár virtuálních desetiletích tak už nebude problém po displeji prstem přejíždět s přesností chirurga a vykreslovat komba, která by záviděl i Ryu ze Street Fightera.
Z audiovizuálního hlediska je hra naprosto skvostná, v tomto ohledu není věru co vytknout. Někdo by sice mohl naříkat nad absencí anglického dabingu, ale vymyšlená hatmatilka, která ve hře na pár místech zazní, skvěle dokresluje atmosféru. Tu bych přirovnal k playbookům, jež jste určitě mnozí četli jako malí. Nejen kvůli mytickým příšerám, ale i díky možnosti vybrat si vždy ze dvou cest, stejně jako ve zmíněných knihách (“Chceš-li jít hlavní bránou, pokračuj na stranu 30, pro cestu kanálem otoč na stranu 50.” - ve hře funguje stejně).
Pomsta je sladká, Infinity Blade ještě sladší
Za 5 eur naprosté must-have RPG, které přichází s neotřelou hratelností, téměř nekonečným příběhem a perfektní podporou ze strany vývojářů. Borci z Chair totiž momentálně v rámci pravidelných aktualizací připravují mód arény, ve kterém mezi sebou změří síly hráči po celém světě skrze online službu Game Center. V tomto případě opravdu není nad čím váhat, a tak lapněte iPady a alou pomstít padlé předky.
