Pamatujete ten všeobecný jásot, když CD Projekt oznámil, že druhého Zaklínače pustí ven bez jakéhokoliv DRM? Vzpomněl jsem si na naši kolektivní radost ve chvíli, když jsme po ose Praha – Varšava rozbíhali jeho extra střežený preview kód. Finálním krokem bylo zaslání .pdf, stylizovaného do poselství od barda Marigolda. On i neformální e-maily od vývojářů opakují stejnou věc: hlavně, milý herní psavče, neprozrazuj nic zásadního z příběhu!

Najednou dávají všechny ty cavyky ohledně spuštění hry nový smysl. Víc než zcizení nedokončeného buildu se autoři bojí, že nějaký pitomec vynese ven klíčové momenty Geraltova nového dobrodružství. Co na tom, že novináři dostali do zmožených pracek jenom prolog a úvodní kapitolu hry. Toužebně očekávané pokračování jednoho z nejlepších RPG posledních let má nástup, který se s ničím nemaže.

O čem psát můžeme, jsou fakta. Jak působí na hráče, který ze Zaklínače četl jen povídky ze Stříbrného meče, nota bene někdy před šestnácti lety? Geralt provází krále Foltesta do války proti komusi, kdo vězní Foltestovy levobočky. Po boku má rusovlasou čarodějku Triss, oba milenci se spolu miliskují uprostřed ležení králova vojska a nečekat za rohem velkolepá bitva o nepřátelský hrad, člověku by skoro připadalo, že se druhdy zachmuřený Zaklínač chystá usadit a vést spořádaný život mutanta odvedle. Naštěstí pro nás dychtivé nadejde hodina útoku a události nabírají spád.

Ohněm i čtyřjádrem

První zřetelnou změnou oproti jedničce je způsob, jakým probíhá šerm. Geralt je stále tím hbitým a elegantním šermířem, ale pryč jsou různé postoje a především nutnost pečlivě časovat výpady. Dva různé obstará levé a pravé tlačítko myši, zatímco na klávesnici to klasicky prokládáte krytím, kotouly do stran a metáním kouzel (tedy znamení). Dojem ze soubojů je nicméně docela podobný a rozhodně se nepropadá do klikfestu, kde by rozhodovala jenom rychlost prstů.

Nepřátelé se umí docela obstojně bránit a hlavně je jich často solidní přesila, což nutí taktizovat a stínat jim hlavy systematicky. Proti tomu jde bohužel problematické zaměřování cílů – podle manuálu má Geralt cílit na nejbližšího protivníka, ale v praxi mezi nepřáteli často zcela nepochopitelně střídá a nepomůže ani sebesvižnější kvedlání kamerou. Její neposednost je naštěstí vyrovnávána skutečností, že s Geraltem lze plynule útočit i na protivníky, které nemáte zaměřené přímo před nosem. Přesto si celou úvodní bitvu na bojový systém zvykám, a i když vypadá skvěle, dokáže mě hned několikrát rozpálit doběla.

Ale budiž, bílá je barva Vědmákova a můžeme (ale nebudeme) tu samozřejmě dlouze spekulovat, jestli do květnového vydání dokážou tvůrci s podobnými nedostatky ještě nějak zahýbat. Jinak je ale preview kód pevný v kramflecích a upřímné varování launcheru, že pouštět hru v maximálním nastavení nezaručuje stabilitu, nedojde naplnění. Zaklínač běží pod Sedmičkami na sestavě, osazené lehce nataktovaným procesorem i7 a vcelku stydlivou GeForce 460, kolem obstojných třiceti snímků za sekundu, a jak se u toho tváří, můžete odpozorovat z obrázků okolo.

Pozornost na sebe strhávají především textury v rozlišení, o kterém se konzolím zdávají nemravné sny a které také mně zakrývají skutečnost, že animace postav zůstala trčet hluboko v uplynulé dekádě. Největší zázraky ale tvůrci čarují se světlem a hloubkou ostrosti: útok na hrad rámují dechberoucí panoramata, a když se později dostáváme do lesů u rybářské vesnice, sluneční paprsky prosvítající mezi stromy nutí člověka zastavit a tiše se kochat.

Nechte Kočku na pokoji

Je to také zmiňovaná vesnice, kde pokračování definitivně zapadá do šablony prvního dílu. Hra se otevírá a poprvé ukazuje důsledky i těch malichernějších rozhodnutí, která jste s Geraltem doposud učinili. Objevují se nepovinné úkoly, klid na meditaci a hlavně první pořádná hospoda, kde lze samozřejmě mimo potlach se starými známými také prohrát kalhoty v kostkách, udolat místní siláky v páce nebo si to s nimi rozdat hezky postaru na férovku.

Pěstní souboje mimochodem nově probíhají formou obávaných QTE (tedy hrou diktovaného trefování kláves / tlačítek), ale jejich zapojení je svižné, pěkně se na něj dívá, a pokud nemáte z podobných rozptýlení apriori kopřivku, nebudete ji mít ani tady. Podobných meziher má hra poschováváno víc a fungují přesně tak, jak mají – jako nárazové zpestření.

Jedinou skutečně problematickou složkou zůstává bohužel plížení, alespoň tedy podle pasáže, která vám ukládá dostat se nepozorovaně z jednoduché kobky. K ruce máte starý dobrý lektvar Kočka, umožňující Geraltovi vidět nejenom krevní oběh bytostí kolem sebe, ale především dotyčné bytosti šmírovat i skrze zdi.

Hra ovšem pracuje s prapodivným systémem schovávání se za překážky, respektive vás čas od času sama od sebe přilepí k nějaké zdi. To je od ní jistě velice milé, jenomže v praxi se s tím v podstatě nedá pracovat. Přidejte k tomu neobratné trefování aktivních předmětů a místo elegantního zabijáka, který mávnutím ruky zhasíná louče, tu najednou máte popleteného bělovlasého blázna, který se před kolemjdoucí stráží zničehonic odpoutá z úkrytu a neohroženě... otevře pytel s moukou, který stojí u protější zdi.

Vysoké napětí

Lze si z toho odvozovat, že druhý Zaklínač nebude dokonalou hrou™? Nejspíš. Ale nijak to nesnižuje pokrok, kterého Poláci od prvního dílu dosáhli. A to je jistě pro hráče, kteří na jedničku přísahají, ta nejlepší možná zpráva. Nejen že se má Geralt k světu po formální stránce, ale především poutá vyprávěním, které je zase o chlup dospělejší a dokáže přikovat i nás, co jsme se o Sapkowského svět jenom otřeli. Fanoušci knih pak dostávají celou jednu rovinu navíc, protože už v první kapitole se to hemží jmény a odkazy na události, ve kterých se zorientují jen pilní čtenáři.

Hře jde také k duhu smysl pro humor, který tentokrát zvládá víc než jen cynické nebo sexistické úšklebky. Ne snad že by Zaklínač na potkání vyprávěl vtipy o veverkách (jakkoliv by měly zrovna u nás velmi aktuální přesah), ale celkové uvolnění jeho určité strnulosti pomáhá právě momentům, kdy naopak o něco jde.

A i když jsme si řekli, že je herní kritice zapovězeno vynášet ven detaily scénáře, tak ani na moment nepochybujte, že by tu nešlo o sakra hodně. Události se nemazlí s většinou ze zúčastněných postav a tvůrci zároveň všechny důležité protagonisty kreslí s pomocí důležitějších prvků, než je rozlišení textur. Zaklínač tak opět stojí (a případně bude padat) na síle příběhu, který dohromady váže robustní akční RPG. Minimálně v tomhle ohledu má dvojka našlápnuto nechat konkurenci (ano, řeč je i o tobě, Dragon Age 2) notný kus za sebou.

Už proto také houževnatým Polákům leccos projde. Například – alespoň jedno tajemství vám nakonec prozradíme – první hodina hry obsahuje kouzelně ukrytý odkaz na jinou úspěšnou herní sérii. Vaše tipy přijímáme v komentářích!