Urban Runner
Z tý prokletý sauny sem padám jak podpálenej králík. Šílenej whacko se mi drží za zadkem tak dlouho, až mě dostává do nějakýho voslizlýho sklepa, kde mě zamknul a čeká až vylezu ven. Ve skříňce pod schody nacházím lanko s háčkem. Přistupuji ke schodům a lanko na ně vážu coby mazanou pastičku. Pak se po chodech plížím k hajzlově botě a vší silou do ní zarážím háček. Whacko se rozběhne dolů po schodech, ale drnkne o lanko a nabije si držku. Pořádně ho prošacuju - má vostrej teploušskej pilník. Na konci sklepení mi jedna z cihel uprostřed zazděné cihly připadá nějaká divná, takže do ní šťourám pilníčkem a ke svému velkému překvapení za ní nacházím spínač odhalující žebřík vedoucí o patro výš. Jakmile vylezu nahoru, je mi Whacko zase v patách, takže se rychle přesouvám o místnost doleva, aby mne nemohl odprásknout. Je mi jasné, že pokud se jen na chvíli zastavím v jedné z místností, whacko mě najde a odpráskne, takže se snažím neustále kličkovat z pokoje do pokoje, abych ho mátl. Vypínačem u dveří rozsvěcuji světla na poličkách a v jedné z nich odhaluji plánek budovy. Na druhé straně místnosti nacházím jakousi nádrž plnou vody, která se zdá být nadějným únikovým místem. Až na tu vodu. V dalším pokoji mne čeká překvapení v podobě jakéhosi čerpadla. Možná tímto čerpadlem bych nádrž mohl vypustit, ale jak? Čerpadlo se zdá být příliš komplikované... V další, poslední místnosti nacházím jakýsi minivýtah zabudovaný do betonového sloupu. Otáčím se a zkoumám skříňku s pojistkami. Z první objímky vytahuji pojistku a strkám ji do objímky, která přísluší panelu v první místnosti druhého patra. Jdu tam, podívám se na osvětlený panel a vidím barevnou sekvenci červená, červená, zelená a červená (mám takový pocit, že kdybych sem přišel jindy, mohla by být kombinace úplně jiná). Hmm, co s tím? Vracím se k pojistkám, vytahuji pojistku z jímky panelu a zasouvám ji do jímky minivýtahu. Minivýtah se rozsvěcí, přistupuji k němu a tisknu tlačítka v pořadí barev, jak jsem je viděl ve skříňce ve vedlejší místnosti. Zatažením za dvířka pak výtah otevírám a studuji nalezený manuál k vodnímu čerpadlu. Jdu k čerpadlu. Otáčením prvním kolem zleva ve správném směru nastavuji na číselníku vedle kola trojčíslí napsané v manuálu (576) a kolem druhým přesvědčuji ciferník na stěně, aby ukázal dvojku (ručička je otočena vodorovně doleva). Když je to hotové, zatáhnu za páku a slyším, jak v rourách čvachtá dravá voda. Ve vedlejší místnosti pak již nacházím nádrž bez vody, lezu do ní a ocitám se na svobodě!
Doma mě však čeká nemilé překvapení v podobě nějakého obra. Rychle mu posvítím do očí halogenovou lampou a pak mu kopnu fotbalový míč z podlahy do obličeje, aby měl o čem přemýšlet. Hned nato skočím po jeho pistoli a nakonec seberu drahocenný film. Jedu ke svému kamarádovi, počítačovému maniakovi, aby se mi na něco podíval. Už na něj však číhají nějaké nedobré duše, které musím chtě nechtě zlikvidovat. Otáčím vypínačem, otevírám dveře na toaletu a schovávám se do výklenku vlevo. Jakmile ženská vkročí na WC, vyběhnu z úkrytu, vytrhnu laťku z podlahy a zapříčím s ní dveře WC. Dalšího hajzlíka odstraňuji tak, že přehodím páku na stěně vlevo, pak prozkoumám a zatáhnu za drát visící ze stropu, zdvihám kbelík s olejem a vylévám olej na podlahu. Nakonec přehodím páku na stěně do původní polohy a čekám na příchod mrtvého muže.
Z recepce hotelu jdu rovnou po schodech nahoru k pokojům, ale zjišťuji, že mi někdo štípl klíče. Vracím se do recepce a ukazuji svůj falešný policejní odznak nejdříve zadní a pak přední ženě. Přední žena mi neuvěřitelně naivně vrací klíčky, které mi ukradla. Jdu opět k pokojům, zvedám ze země náušnici a odemykám pokoj 227 těžce vydobytým klíčem. Objevuje se však zákeřná pokojská a z nepochopitelných důvodů mi brání ve vstupu do pokoje. Protože jsem jako datel, podávám jí nalezenou náušnici a ona spokojeně odchází. Pchjů... V pokoji není nic. Pokoj vedlejší (225) je zamčený, říkám si, že si ho najmu, abych počíhal na majitele 227-ičky. Jdu do recepce, ale recepční mi říká, že pokoj 225 je již najmutý. Navádím ženu, která mi ukradla klíček, aby odlákala pozornost recepční a když se tak stane, zapaluji papíry v koši jednou ze svých zápalek. Zatímco recepční hasí, nahlédnu do knihy hostů a všimnu si jaká společnost má rezervovaný pokoj 225. Prošmátrám kapsy a vytáhnu krabičku zápalek, která je mi něčím povědomá, podívám se na ní zblízka a vida - je na ní kus telefonního čísla. Dále v kapse nacházím fotografii obra, který seděl v mém bytě a přikládám ji ke krabičce. Dochází mi tak hned několik souvislostí najednou, jdu k telefonu a vytáčím číslo klubu Zanzibar. Když domluvím, vytáčím číslo recepce hotelu, kde se právě nacházím a rezervaci pokoje ruším. Recepční mi pak dává klíč od pokoje 225. Než tam vejdu, přiložím ucho ke dveřím pokoje 227, někdo tam už je! Odemykám svůj pokoj 225 a vcházím dovnitř. Na stolku vedle telefonu zkoumám možnost, jak si nechat přinést šampáňo přímo na pokoj. Zvedám sluchátko a volám pokoj 227. Úspěch je vskutku nevalný. Volám tedy pokojskou službu a objednávám šampaňské pro pokoj 227. Když nápoj slouha do vedlejšího pokoje nese, rychle se dávám do řeči se sličnou sousedkou. Ani nevím, jak se to stalo (asi to je tak mezi lidmi už normální), ale najednou ležím vedle nahé Addy, bývalé neznámé sousedky, na její posteli.
Po horké noci se vydávám vyzvídat. Nejprve se jdu podívat za podezřelým majitelem jakési kulečníkové haly. Zabouchám na dveře, ukážu majiteli skrze okénko zlaté hodinky a pak mu je daruji, aby mne pustil dovnitř. Díky jeho velkomluvnosti se dozvídám zajímavé informace. Po dalším nehorázně brutálním sexu s Addou se spolu s ní pouštím do loupežného přepadení dobře zabezpečené firmy gangstera Marcuse. První překážkou je kódovaný zámek na vstupních dveřích do budovy. Přistupuji k němu a zkouším přetřít tlačítka křídou, kterou mi daroval kamarád od kulečníků. A skutečně - vidím tlačítka, která byla nejčastěji tisknuta. Chvíli je náhodně mačkám, ale pak vidím přicházet jakousi ženu. Schovám se za keřík (naivita vrcholí) a vybíhám ven právě ve chvíli, kdy žena vyťukává kód. Zkombinuji-li to, co jsem postřehl, že žena píše (249) s tím, co mi ukázal křídový prach, vychází mi kombinace A249, která dveře poslušně otevírá (opět je mi jasné, že se první číslice či písmeno potřebné k otevření dveří pokaždé mění). Spící člobrda je odstranitelný tak, že pohárek se studenou kávou z jeho stolu přikládám k jeho visící pravé ruce tak, abych mu smočil prsty, což jest starý mazácký trik. Když odkráčí na toaletu, otevírám si z jeho klávesnice výtah a odjíždím do horních poschodí. Adda, bývalá Marcusova asistentka, mě neomylně vede složitým komplexem chodeb k Marcusově kanceláři. Zkoumám poličku s kancelářským náčiním a v děrovačce nacházím klíček od kanceláře. Přistupuji tedy ke dveřím, otáčím klíčkem v zámku a tiše tisknu kliku.
Uvnitř v kanceláři rozsvěcím světlo (vlevo) a pouštím se do rabování. Z nástěnky beru dopis, reklamu na zbraně, dokument psaný neviditelným písmem a magnet. Ze stolu sbírám neviditelný inkoust a kabel. Vracím se na chodbu před kancelář a sbírám ze země rozsypané papírky z děrovače. Pak jdu zpět do kanceláře a zamykám za sebou dveře. Přistupuji k sejfu u počítače, zapojuji kabel do elektronického diáře, který jsem měl v kapse a výsledek připojuji do výstupu sejfu. Zapínám el. diář, vkládám číslo Addina pokoje coby kód (227) a její jméno jako heslo (ADDA). Brakuji sejf, ale ouha, kdosi se blíží! Zhasínám světlo, otevírám západku skříňky zapuštěné do pravé stěny, do skříňky se oba schováváme a já chytře zevnitř zavírám západku magnetem. Když je stráž pryč, sypeme se rychle ven ze skříně, odemykáme dveře, hrneme se na chodbu a rychle se zavíráme do skříňky stojící u stěny. Uff, ale bylo to těsně.
Na další misi jsem musel vyslat Addu. Naštěstí to provedla bezvadně. Nejdřív pořádně prohledala dodávku - v pokrývce našla zabalené dlouhé kleště, nad ní pohlednici s tel. číslem dívky jednoho z řidičů a v saku řidiče ampuli s biologickým mutátorem, při další prohlídce pak účet s čistírny, na kterém bylo řidičovo jméno a primeros. Nejdříve Adda zavolala řidičově dívce z telefonu v zadní části dodávky a dozvěděla se tak číslo do jeho dodávky, pak vylezla z dodávky a pomocí kleští si přitáhla dokument (Delivery sheet) ležící na stoličce u dveří do kanceláře. Bližším prozkoumáním tohoto dokumentu zjistila adresu výrobny chemikálií a tel. číslo do kanceláře řidičů. S těmito úlovky se přesunula do zadní části garáže, okénkem ve střeše prolezla do osobního auta a zavolala odtamtud do dodávky. Druhým telefonem (vlevo) zavolala do kanceláře řidičů a když oba řidiči "mluvili", přiložila k sobě obě sluchátka, aby nasimulovala "vzájemný" hovor. Pak rychle utekla pryč. Bezvadná holka, co?
Naše následující společná procházka do kulečníkového baru skončila bezmála smrtí mé maličkosti, nebýt mých neochvějných reflexů, které mne vedly nejprve doleva ke konci uličky, a potom kotoulem plavmo pod rozjetý automobil.
Když jsem se vrátil do hotelu, napadlo mě, že to vlastně asi nebyl ten nejchytřejší nápad, když teď po mně jdou hromady hrdlořezů a policajtů, ale to už bylo pozdě, protože mi recepční volala, že mám návštěvu z inspektorátu. Musel jsem rychle schovat všechny potenciální důkazy! S tajným dokumentem to bylo rychlé, prostě jsem ho polil neviditelným inkoustem. Biokapsuli jsem mazaně strčil do bonbónků na stolku, které si policajti vždy jen berou, ale nikdy neprohledávají. Ve skříňce u postele jsem našel whisku, do jejíhož štítku jsem v inventáři lišácky vsunul falešný policejní průkaz. Inspektor po této schovávačce vůbec nic nenašel, takže se rozhodl jednoduše mě oddělat. To se mu však logicky nemohlo povést, protože by to byl konec hry, takže jsem musel použít inkoust na čisťoučkou pokrývku v jeho autě a když se sehnul, zpřerážel jsem mu páteř víkem autokufru.
Další úkol byl opět na Addě. Za každou cenu musela dostat inkriminující fotografie od mého kamaráda Freddyho. Když však diskrétně nahlédla do jeho kanceláře, byl tam už čmuchající polda (ano, ten kterého jsem zabil autokufrem, zvláštní...). Musela tedy Freddymu nejdříve dát tajné avízo, že je něco v nepořádku. Ze stolku vpravo sebrala lepidlo a přišlou poštu. Pak dala vařit vodu (nikoliv kávu!) v kávovaru a k unikající páře rychle přiložila jednu z poštovních obálek, aby ji tak rozlepila. Do rozlepené obálky vložila můj vzkaz a obálku zalepila. S ostatní denní poštou ji pak Freddymu doručila do jeho kanceláře. Promluvila s ním i s policajtem, podala Freddymu zelené desky ze skříňky a strčila do krabičky svorek na stole, což policajta na chvíli vyvedlo z míry, takže Freddy mohl fotografie z desek strčit do kapsy polišova kabátu. Pak už stačilo jen promluvit s Freddym, venku před kanceláří uvařit kávu, donést ji mužům dovnitř a vylít na policajtův kabát. Všechny věci z kabátu včetně bonbónů pak rychle putovaly do Addiných kapes.
Já jsem se pak ocitl na hřbitově s úkolem,který měl zabránit doktorce Dramish v návratu domů a bylo mi jasné, že tady jde hlavně o čas. Nejdříve jsem nabídl doktorčině šoférovi whisku, aby se trochu rozpovídal. Pak jsem přistoupil k doktorce a prohlédl si její rukavici. Vyšel jsem ven ze hřbitova a prozkoumal prostřední osobní auto. Nahlédl jsem oknem dovnitř a uviděl druhou doktorčinu rukavici, toto auto tedy patřilo doktorce. Plíškem od klíčků jsem povolil ventil zadního kola doktorčina auta, čímž jsem auto "zneškodnil". Pak jsem otevřel zadní část automobilu a vlezl dovnitř. V přihrádce jsem našel zajímavý list se sérií not a lahvičku s lékem. Lék jsem nalil do whisky a tu podal šoférovi čekajícímu na hřbitově. Účinek byl okamžitý. Pak už stačilo jen počkat na konec smutečního obřadu a sledovat, jak se doktorka marně vzteká, že ze hřbitova není úniku.
Addin úkol byl jiný - dostat se do doktorčina domu. Nejdříve si vzala klacík, napíchla na něj jednu z karamelek, které měla v kapse a vzniklým lepítkem vytáhla poštu z přihrádky v brance. Byl to dopis od pojišťovací společnosti, který hodně pečlivě z obou stran prostudovala, aby se dozvěděla, jak se dostat do doktorčina domu přes všechny nachystané bezpečnostní mechanismy. Pak Adda přelezla plot do zahrady. Nasadila si binokuláry visící na větvi vlevo a opatrně zkoumala dům a jeho okolí až našla hnízdo kukačky a tři detektory pohybu poschovávané v okolí domu. Dvakrát pak prozkoumala kukaččino hnízdo a našla klíček, kterým odemkla dveře zahradníkova domku. Uvnitř opět dvakrát prohrabala koš a našla kus drátku a rozstříhané schéma jakéhosi obvodu. Figurínu na stole obrala o fešné UV brýle. Ze šuplíku vytáhla starý, ale fungující kazetový magnetofon. Vyšla ven do zahrady a přiložila magnetofon ke kukaččímu hnízdu. Zpátky uvnitř domku přiložila k audiokódovému zámku magnetofon a stisknutím tlačítka PLAY přehrála záznam kukaččina zpěvu. Pak se na audiokódový zámek podívala pomocí UV brýlí, aby viděla písmena na tlačítkách. Podle paměťového záznamu "Score", který pravděpodobně telepaticky vytáhla z mé vlastní hlavy, si přeložila zakroužkované noty na písmena podle kódu na druhé straně listu. Výslednou sekvenci "EEFGGFED" naťukala pomocí tlačítek a bezva, dveře se otevřely! Uvnitř laboratoře prošacovala laboratorní plášť a našla malé kleštičky. Poté prozkoumala dráty vedoucí k trezoru vlevo a v jejich slabém bodě obnažila vedení pomocí kleštiček. K obnaženým drátům nakonec přiložila drátek z koše a vzniklý zkrat otevřel trezor. Z trezoru vyndala oba důležité mikročipy a jeden po druhém pečlivě prozkoumala pod mikroskopem.
No, a pak se seběhlo několik moc nepříjemných událostí a já si jen tak tak zachránil kejhák, když jsem se v restauraci u okna skrčil dost rychle na to, aby mi palicí neproletěla odstřelovačova kulka. Na ulici jsem pak vyhodil do koše "napíchnuté" brýle, které ze mě dělaly jednoduchý cíl pro všechny chlapy s puškou ve vzdálenosti několika mil. Vejrostkovi hrajícímu karty o hodinky jsem ukázal inspektorovu vizitku, a potom jsem třikrát uhádl, kam přemístil královnu. Hodinky byly zase moje. U třech zámků jsem si v 3D pohledu prohlédl dokument potřísněný inkoustem (Stained Document) a bylo mi hned jasné, že musím Tonyho klíčem odemknout zleva první zámek čtyřikrát, druhý dvakrát a třetí jednou, aby se dveře otevřely. S puškou jsem osvobodil Addu, ale po hádce s ní jsem se opět vydal na další křížovou výpravu na doktorku Dramish. Sebral jsem zvonek, otočil se doprava k oknu a položil zvonek na přepážku před oknem (Windowsill). Odskočil jsem od okna, počkal až zvonek začne zvonit a pak jsem prošel dveřmi ke zmateným padouchům. V posledním momentě jsem šéfovi banditů Levovi Kevorkovi přiložil nůž na krk, aby mě nemohl oddělat, ale chvíli nato jsem skončil na zemi v místnosti plné jedovatého plynu. Rychle jsem přiložil magnet k elektronickému zámku a Adda mě opět na poslední chvíli zachránila.
Dokumenty skupiny "Elite" mají celkem tři části. Jeden z nich je smlouvou členů, druhý je plánkem budovy, ve které se teď evidentně nacházím a třetí je náčrtem manipulace s hodinkami, která mě zřejmě čeká právě teď. Jak si tak hodinky prohlížím zblízka, napadá mě, co bych s nimi asi tak měl udělat.Jako by mé ruce samy pracovaly: Pull Winder, Remove Winder, Use Winder on Center, Use Winder on Hole, Turn the object to the left, Turn the Disc, Turn the Ring, Push the Winder, Turn the Ring, Push the Winder, Turn the Ring a Push the Winder. Zřejmě to vyšlo! Aktivované hodinky přikládám k otvoru ve stěně vlevo od dveří a vcházím do samotné svatyně padouchů. Zatímco usedávám k podivné počítačové konzoli, dávám instrukce Addě, aby se postarala o padouchy, kteří sem zanedlouho vtrhnou.
Adda to zvládla jako obvykle na jedničku, ale hloupá náhoda tomu dala, že to nakonec dopadlo trochu jinak. Nejdříve vytáhla ze dvou šuplíků stolu dálkové ovládání a kapesní laser. Za stolem pak našla postřik proti hmyzu. Pečlivě prostudovala dálkové ovládání a nastavila ho na přehřátí pokoje A2 (podle mapy v "Elite" dokumentech prostřední ze tří malých pokojů). Dálkové ovládání pak zaměřila na přijímač dat (Receiver) na stěně vedle Maxe a zvolený pokoj odbouchla spolu s jeho "nájemníkem". Poté trpělivě počkala, až se do místnosti za námi začnou hrnout nepřátelé a hrdinně odpráskla obra laserem a zadusila Kevorka postřikem na hmyz. Policejní inspektor ze třetích dveří nikdy nevyšel, protože byl uškvařen pomocí dálkového ovládání. Kevork se však poté bohužel ukázal jako tuhokořínkář a před svým koncem ještě stihl Addu ošklivě postřelit, což mne nepotěšilo.
Já sám jsem na tom také nebyl příliš dobře. Mechanismus, jehož rozlousknutí musím odhalit, se zdá být velice komplikovaný. Nejdříve ho zapínám pravým horním tlačítkem, pak pomocí tlačítek vysunuji karty a dívám se na ně. Něco mi připomínají. Dívám se do kapes a vytahuji rozstříhané schéma karty, která je ta správná. Skládám ji dohromady. Když už si s tím nevím rady, sáhnu do náprsní kapsy a vylovím poslední Score, tam jsem kartu viděl už složenou. Jedna z karet složenému schématu odpovídá (v mém případě je to čtvrtá karta zleva), takže ji vytahuji a vkládám do otvoru. Podívám-li se na její schéma, vidím, že se "S" písmenka s čísly 32 a 6 nachází u aktivních žlutých obvodů. Tisknu tedy tlačítka 326 pod místem, kam jsem kartu zasunul a tlačítkem vpravo svoji volbu potvrzuji. Správně. Další na řadě je série několika číslic. Vstávám od konzole a šacuji Kevorkovy kapsy (Pockets). Nacházím jeho klíček. I když je to poměrně nelogické, napadá mě, že by série číslic od nuly do devítky mohla mít nějakou souvislost s mikročipy implantovanými do rukou padouchů. Znám ale pouze dva - Toniho a Paulův. Když si v paměti vybavím jejich znění, mohu předpokládat, že se jedná o latinské číslice. V tom případě je Toniho kód 1004 a kód Paulův 151. Zadávám tedy číslo 1004 a otáčím v dírce Toniho klíčkem. A vida, funguje to. Zadávám i druhý kód 151 a otáčím klíčkem, který patřil Paulovi. Cool. Na kód Levův už zbývá jen dvoumístné číslo. Zkouším tedy čísla od jedničky vzhůru a funguje desítka, zadávám tedy 10 a otáčím Levovým klíčkem. Získávám jakousi videokazetu, nerušeně odcházím z místnosti a najednou cítím, jak mě někdo vytahuje na střechu domu. Je to můj mrtvý kamarád. Je mi blaze...
