Asi byste do mě neřekli, že se snažím zachránit pohádkovou civilizaci před invazí temných božstev. Dřepím totiž na kameni, co trčí z vody u rybářský vesnice, a jsem zcela nehrdinsky AFK. Otočím kameru tak, aby mi společnost dělaly jen palmy, pohupující se v přímořským vánku. Na Overlooku je každopádně mrtvo a není divu: v Evropě panuje hluboká noc uprostřed pracovního týdne, jenom já mám něco jako polední pauzu a za sebou úvodní dny ve světě Telara, kde se zabydlelo ambiciózní MMORPG Rift. A kdybyste viděli ten šrumec (a možná viděli – neupejpejte se podělit v diskuzi), pak by vám bylo docela zřejmý, že když ne já, tak alespoň můj avatar má rozhodně nárok na moment oddechu.

Jikan je od narození, respektive znovuzrození, klerik, což je povolání poskytující hernímu novináři dvě výhody: ostatní hráči s vámi tak nějak automaticky kamarádí a zvou vás na výpravy, protože chodících lékárniček bývá nedostatek, a zároveň máte ze zadních řad solidní výhled na dění před vámi, takže si můžete udělat představu o fungování ostatních povolání. Ty základní jsou tu jen čtyři – kromě klerika ještě letitý triumvirát bojovník, mág a lapka – ale skromnost výběru je jenom způsob, jak Rift klame tělem. Po nastartování hry naladím svou první duši a dozvím se cosi o jejich párování a odemykání schopností a kouzel v rámci stromu, co mu rostou nejenom větve, ale i kořeny.

Informační přetlak

Nejspíš bych vám teď měl vysvětlit, jak to všechno zapadá do scénáře konfliktu dvou frakcí mezi sebou a k tomu ještě s démony z nebes, ale to bych to všechno nejdřív musel sám stíhat. Od prvních kroků v roli nomáda, jehož portrét přes marný snahy v editoru připomíná nejvíc Karla Effu, mi Rift totálně zahltí smysly. Nápověda je sice parádně zapracovaná do úvodní instance, ale barvy a čísla a text se valí hned z několika stran a všeho je tolik, až rychle rezignuju na adekvátní vstřebání a vyrážím instinktivně po stopách symbolů, co tak dobře znám odjinud. Vykřičníky vábí na questy, kouzlům a schopnostem samozřejmě po použití trvá, než “vychladnou”, a poštvat na sebe víc nepřátel najednou znamená pro klerika rychlou smrt.

Zatímco si moje kapesní víla, kterou jsem dostal do základu, může nad hrobečkem oči vyplakat a hrdina čeká v nehmotné podobě na oživení, skládám v hlavě dohromady puzzle, kterým tu jsou herní zákonitosti válkou sevřenýho světa. Aby toho nebylo málo, po velkolepým úvodu mě hra hází zpátky v čase do doby, kdy se všechny ty trable s trhlinami (tedy “rifts”) rozjely. To se vám takhle zničehonic otevře obloha a z cizí dimenze se do pohádky začnou sápat buď chapadla nebo taky plamenný jazyky, šlahouny zdivočelých rostlin a vůbec další s elementy svázaný hrůzy. Když tohle zažijete prvně, koukáte na trhlinu jako puk a napadne vás, jestli hra nevystřílela veškerou munici hned na začátku.

Zavírací hodina

Krok za krokem se sžívám s jejím světem a baví mě drobnosti: duše Strážce mi otevírá vodní kouzla a třeba Ničivá vlna za sebou nechává sotva zpozorovatelnou duhu. Mám upřímnou radost z toho, že kamkoliv to od pohledu jde, můžu vyskočit, kamkoliv spadnout, nebát se vlézt do moře a potopit až na dno, když vydrží dech. Kdo někdy zkoušel přeplout (nebo dokonce přeplavat) z ostrova na pevninu v pubertálních fázích Lineage ][, ten si spolehlivě vybaví, co za hazard to bylo. Tahle nakřáplá éra online hraní je Riftu cizí a stejně tak grind schovávají takticky rozsypané úkoly a hlavně konstantní hrozba z dimenze “těch zlých”. Slezu z kamene, protože se zrovna troubí na poplach – kdosi jménem Jakub vytáhnul do boje proti Vzpurným, což je jako moje strana boje, takže bych měl asi vyrazit k nejbližšímu táboru a přidat se k NPC obráncům, ale...

Smůla, soudruzi! Jdu na pláž sbírat škeble a to je poslání, před kterým záchrana kraje prostě musí počkat. Však se i takhle nad ránem určitě najdou bojovníci o vysokým LVL, co to oddřou za nás flákače; přinejhorším padne několik základen a rozložení sil se vychýlí ve prospěch temna. Teda doufám! Navíc se lehce stydím za aktuální zbroj, odkud mi čouhá pravá bradavka. Je ale pravda, že na hráčův gesicht nebo úroveň se tu tolik nekouká: stačí u trhliny někoho potkat a víceméně automaticky poskládat instantní tým. Jednu menší už jsem vymlátil a zavřel sám, ale samozřejmě jsem tím nabral falešnej pocit neohroženosti a záhy se jinde přesvědčil, že na ty opravdu hutný nestačí ani trio hrdinů (zvlášť, když jeden soustavně panikaří a peláší z dosahu Jikanova léčení).

Tohle není Azeroth

Komunikace tu zatím probíhá spíš strohá (pull! heal! f*ck!), ale to přikládám na vrub zmíněné zahlcenosti: člověk má plný smysly práce zorientovat se ve fungování pravidel a v souvislostech příběhu, který lze sice ignorovat, ale tak není od věci alespoň tušit, kdo jsou kromě očividnejch ďáblů kámoši a kdo ne. A proč tu vedle sebe korzujou bytosti z dřevní fantasy i horečnatejch výletů docela mimo žánr. A proč mají někteří hráči pušky a jiní jezdí na potvorách připomínajících tauntauny z univerza George Lucase. Napadá mě, že na PvP serveru můžou být tyhle novorozenecký krůčky peklo.

V jednom z táborů každopádně přemítám o rozjetí další postavy na roleplay shardu (což posléze skutečně udělám, pozn. hlas z budoucnosti), jednak kvůli šanci potkat i další než jen autory nalajnovaný zážitky, ale hlavně abych nemusel číst nekonečnou komparatistiku na regionálním chatu – v současný praxi platformě pro veterány, co sem přišli z World of Warcraft (a mimochodem zdá se, že jim Rift docela sedí). Vůbec nic proti, ale jejich vnímání online zábavy je s tím, který jsem si vypěstoval od Star Wars Galaxies po Lord of the Rings Online, zcela nekompatibilní. K online hrám mě táhnou především jejich světy a tenhle? Jeho tvář i zákonitosti se mi začínají líbit.

Další eskapády svých postav už vám Lukáš popíše v recenzi a názorně ukáže v následné videorecenzi.