Historie se opakuje s každým novým herním hardwarem. Nejdříve je to mix nadšení a pohrdání, než je oznámeno, co nová mašinka bude a nebude umět. Posléze to je napjaté očekávání, jestli je to všechno pravda. Pak entuziastický launch (zahájení prodeje) a nakonec buď úspěšný či neúspěšný život, což záleží na mnoha faktorech, nejvíce však na hrách. A v tom je kámen úrazu jakéhokoli testu herního hardwaru: většina jeho funkcí se prostě projeví jen díky hrám, jejichž kvalita a propracovanost na začátku nebývá zrovna největší. Test herního hardwaru na začátku jeho životní dráhy je tedy spíše mixem faktů, osobních dojmů, předpovědí a odhadů. A u 3DS to platí dvojnásob, protože 3D efekt působí na každého trošku jinak a po týdnu testování už je jasné, že nový handheld s ním nestojí a nepadá, má i jiné kvality a není jich málo.

Proporce a ergonomie

Designové novátorství zjevně Nintendu v žilách nekoluje, 3DS pokračuje v linii nastavené jednotlivými revizemi handheldu DS a preferuje tedy funkčnost na úkor vzhledu. Použitý materiál však přesto působí na první pohled více stylově než svého času DS Lite či DSi, ačkoli Apple ani Sony škola to není, jak by jistě poznamenali designoví puristé. Celý handheld má tvar ploché lastury, a když ji otevřete a uchopíte do rukou, čekají vás dvě základní zjištění: 3DS je o malinko těžší než DS Lite či DSi, což ale ani po třech až čtyřech hodinách s handheldem v ruce nijak negativně nepocítíte. Na výšku (ne tloušťku) je sice 3DS jen o fous kratší než třeba DS Lite, ale ve spojení s novým rozložením ovládacích prvků se to překvapivě projevuje v mírně menším pohodlí při držení. Chvilku trvá, než vám 3DS padne do ruky a čím větší ruka, tím delší dobu si budete zvykat.

Pokud budete pro ovládání používat výhradně analogový knoflík, jehož klobouk je dostatečně rozměrný, aby prst dobře seděl a neklouzal, tak si s 3DS porozumí vaše ruka rychleji. Ve chvíli, kdy budete nuceni použít směrový kříž, který se přesunul dolů a není tedy v rovině s tlačítky, bude zvykání si delší a nikdy nebude úplné. Poznáte to zejména u bojovek a jiných podobných her vyžadujících větší přesnost, kterou d-pad poskytuje. Nintendo z d-padu udělalo sekundární ovládací prvek a jen těžko by pro něj designéři hledali ve stávajícím designu jiné místo.

Zdířka na připojení sluchátek je umístěna ve střední části spodní poloviny 3DS, takže už vám kabel nebude vadit při hraní, jako u některých modelů DS. Tlačítka obecně jsou umístěna tak, aby nedocházelo k náhodnému stisknutí a tím pádem i vypnutí/zapnutí, ale zároveň byla snadno dostupná. Posuvník pro regulaci 3D efektu je umístěný na pravé straně horní části 3DS, má dostatečný odpor pro možnost přesné manipulace a je snadno dosažitelný i bez dívání při hraní.

Ne zcela praktické je umístění triumvirátu butonů Select, Home a Start pod spodním displejem, což je na palce přilepené na tlačítkách při hraní poněkud daleko (kvůli pauze). Hlavně však nevyhovuje tvar tlačítek – nejsou vystouplá, musíte je promáčknout a bez dívání je prstem nenajdete, což není moc pohodlné. Naštěstí tato tři tlačítka budete ve hrách potřebovat spíše výjimečně, a když už, tak pro akce, které lze provést v klidu a ne v zápalu hraní (viz Splinter Cell 3D). Dvojice tlačítek v zadní části handheldu funguje tak, jak má, a už nepůsobí tak uvolněně jako dříve, a když je stisknete, tak o tom bezpečně víte.

Zbývá zmínit, že na levé straně spodní části základny je slot pro SD karty – v základním balení dostanete 2GB variantu SD karty, 3DS  však zvládne až 8GB SD kartu. Dvě ze tří 0.3 megapixelových kamerek jsou umístěny na horní straně 3DS, ta třetí na vás vykoukne zevnitř nad horním displejem.

Celkově musím říci, že přes počáteční bolístky nakonec 3DS sedlo do mé standardně veliké ruky, ale hlavně i do kapsy. 3DS je veliké a tlusté tak akorát, aby se ještě docela pohodlně vešlo do obyčejné kapsy, aniž by ji roztrhalo nebo utrhlo kvůli váze. V tomto ohledu tedy plní svůj úkol – je to skutečně přenosné zařízení, pro které nemusíte tahat těžký batoh, ale strčíte jej do kapsy.

Displeje, kamerky a 3D efekt

Technologie, kterou 3DS používá, posílá do každého oka separátní obraz, proto má horní displej kombinované rozlišení 800×240 pixelů, ve skutečnosti však má 400×240 pixelů na jedno oko. Spíše než tyto cifry je však důležitý fakt, že 3D skutečně funguje - ve většině her to není Avatarovským stylem, kdy na vás neustále něco nalétává, spíše jde o 3D efekt vyvolávaný hloubkou pozadí. V této chvíli však o nic jiného než hezký efekt nejde. Jak je psáno v úvodu článku, herní hardware stojí a padá s hrami a s tím, jak jeho funkce využívají. Z launchových her se to nejvíce daří novému dílu Nintendogs a Super Street Fighter IV 3D. Ani v jedné z těchto dvou her a v žádné další jakbysmet však není 3D součástí hratelnosti, a když 3D vypnete nebo alespoň zmírníte, tak to zážitek ze hry ani z vizuálu nijak zvlášť neovlivní.

A přestože je 3D opravdu efektní, působí na každého jinak. Po dvou dnech hraní jsem se dostal na cca půl hodiny soustředěného hraní ve 3D, pak jsem musel přepnout do 2D nebo si dát chvíli pauzu. Přeci jenom je neustálá adaptace očí na dva obrazy náročná. Nutnost vytrénovat oči na 3D jsem si pak ještě potvrdil na dvojici kolegů a jedné kolegyni. Všichni si svorně při prvním vyzkoušení stěžovali na bolest očí po pár minutách. Velmi rychle však 3D efekt zvládli a nakonec jim ani hraní v délce více než 20 minut nedělalo potíže.

Podstatné pro vnímání 3D efektu je přitom poloha a vzdálenost handheldu vůči očím...a správné nastavení 3D slideru. Jakmile najdete polohu, ve které vidíte 3D bez duchů, můžete si dovolit i malý pohyb. Ale i v tomto je vnímání 3D individuální. Nejlepším testem pro to, jak moc můžete při zapnutém 3D s handheldem hýbat, jsou AR hry zabudované v 3DS. Zejména u Face Raiders je třeba handheldem dost pohybovat, přesto nebylo vůbec těžké udržet 3DS v poloze, kdy 3D efekt nedělal potíže.

Naopak v Super Monkey Ball 3D bylo při zapnutém gyroskopickém ovládání, kdy pohyb míče ovládáte nakláněním handheldu a ne analogovým knoflíkem, nutné 3D efekt vypnout. Naklánění přístroje už znemožňovalo 3D efekt sledovat. Přesto je míra, do které lze 3D i při pohybu vnímat, větší, než jsem původně čekal. Bál jsem se toho, že mi 3D efekt bude kazit i kodrcání v autobuse či vlaku, ale není tomu tak.

Při zapnutém 3D ztratí obraz část své barevnosti, ostrost však zůstává. A pokud posuvník pro korekci 3D efektu nastavíte zhruba na polovinu, dostanete příjemný kompromis mezi barevností 2D obrazu a hloubkou 3D obrazu. Navíc v tomto nastavení handheld nežere tolik energie a můžete hrát déle, aniž byste pocítili únavu očí. Možnost nastavit si míru intenzity 3D efektu jsem zprvu vnímal jako zbytečnou berličku, postupem času jsem ji však ocenil, protože každá hra pracuje s 3D trošku jinak.

Spodní displej je dotykový a chová se stejně jako u DS, snad je jen méně citlivý na ovládání prstem a bude lepší na něm šmrdlat s pomocí dobře ukrytého stylusu.

3DS obsahuje celkem tři kamerky, každá s rozlišením 0.3 megapixelu. Dohromady tedy nedávají ani jeden megapixel a na kvalitě fotek je to znát. Propagované 3D fotografie jsou vlastně jen dvě 2D vrstvy poskládané na sebe a 3D efekt v nich není moc patrný, respektive je to kus od kusu. Množství šumu, zkreslení barev a citlivost na světelné podmínky jsou navíc extrémní, takže kamerky pro nějaké fotografické orgie rozhodně nevyužijete. Herním a jiným funkcím však tří čočky bohatě postačují, což si můžete ověřit třeba při hraní AR her nebo při focení vlastního a cizího obličeje kvůli Mii avatarům.

Výdrž baterií

Tady není o čem spekulovat, naměřená čísla hovoří jasně. Nintendo uvádí výdrž baterií mezi 3-5 hodinami. Při zapnutém 3D efektu na plné koule, zapnuté Wi-Fi a jasu i zvuku na maximum vydržela šťáva 3 hodiny, 32 minut a nějaké drobné - bylo to při hraní Street Fighter IV, což je jedna z graficky nejnáročnějších launchových her. Vypnutí 3D efektu i Wi-Fi a snížení jasu na polovinu, aby se dalo pohodlně hrát, přidalo skoro dalších 30 minut hracího času navíc.

Kdybych jas snížil na minimum, snad bych se těm pěti hodinám alespoň přiblížil. Naopak jsem se přes ně pohodlně dostal při hraní DS her, které evidentně vnitřnosti 3DS moc nezatěžují, ale stejně jako zahraniční kolegové jsem zjistil, že se hry načítají minimálně 2x déle, což je divné, ale není to nic otřesného. Sleep mód spotřeboval plnou baterku za zhruba den a čtvrt.

AR hry a zabudovaný software

Možnost prohlížení vyfocených fotografií a nastavování parametrů pro další focení v jednoduchém foto softwaru je nutnost. A těch několik málo nastavení (efekty, světelné podmínky) pro pořizování fotek bohatě stačí, fotky z her a jiných aktivit stejně asi příliš často nikde ukazovat nebudete. Stejně je na tom jednoduchý program pro přehrávání hudby, popřípadě nahrávání vašich zvuků, které pak lze jednoduše deformovat a hrát si s nimi, popřípadě je i sdílet s dalšími 3DSky. Kvůli tomuto si však handheld nikdo kupovat nebude.

Dalším programem, který najdete přímo v 3DS, je AR Games – ukrývá sadu her, které rozehráváte skrze papírové kartičky (v základní sestavě je jich šest a už je můžete dostat i na displej Android telefonů přes aplikaci) a nějakým způsobem jsou navázány na skutečnost. Navzdory svojí primitivnosti jsou docela zábavné a ukazují netušené možnosti Augmented Reality her.

Vlastně se mezi ně řadí i hříčka Face Raiders, která má v menu 3DS své vlastní místo a nevyvolává se přes žádnou speciální kartu. Funguje však stejně jako jiné AR hry v tom smyslu, že do hry zapojuje vaše prostředí (snímané přes kamerky) a buď váš obličej, nebo obličeje jiných lidí. Stručně se na jednotlivé hříčky podíváme, některé jsme již popisovali v tomto článku.

Face Raiders – necháte si vyfotit svou tvář nebo tvář někoho jiného. Hra ji zpracuje a přilepí do létající helmy(!), která na vás útočí ze všech stran, takže se musíte i s handheldem otáčet a střílet je. Na konci na vás čeká bosák a tak to jde pořád dokola a překvapivě je to přinejmenším chvilku zábavné, hlavně když vás vaše vlastní hlava odporným šklebem chce políbit.

Malování – jednoduchá AR hříčka, kdy na spodní displej s pomocí jednoduchého editoru něco kreslíte, používáte efekty a podobně. V reálném čase se vaše malůvky zjevují na horním displeji jakoby v reálu, který snímá kamerka. Celé to má smysl jen proto, abyste tak pořizovali vtipné fotografie vašich malůvek na stole nebo jiném povrchu, který snímáte.

Rybaření – ze stolu či jiné plochy se stane rybník, ve kterém lovíte ryby. Pohybem s celým handheldem chycené ryby podsekáváte a lovíte, za což získáváte body, na všechno je časový limit.

Střílení – z plochy se vynořují různé objekty či postavičky, které musíte zneškodnit strefováním se do terčů. Na konci na vás čeká moc pěkný dráček.

Hvězdné kartičky – v základním balení s 3DSkem dostanete i pět kartiček se známými postavami z her od Nintenda (Zelda, Maria, Samus Aran a další), které v této hříčce můžete oživit a manipulovat s nimi na ploše jako s figurkami.

Hrátky s Miičkem – podobně jako se slavnými postavičkami můžete v této hříčce manipulovat s Miičky, která máte nasbíraná v 3DSku. Můžete pózovat, dělat grimasy a všechno to fotit.

AR Shoot – snažíte se strefit míček do vymezeného prostoru s pomocí kulečníkového tága, které nakláníte do správné polohy pohybem handheldu. S každou další úrovní jsou podmínky těžší a je nutné údery správně časovat. Na konci na vás čeká zákeřný bosák.

AR hry jsou jedna z nejzábavnějších aktivit, které lze na 3DSku aktuálně provozovat, když nemáte žádnou hru na kartridži a jsme zvědaví, jak s touto záležitostí, která skrze kartičky a kamerky propojuje realitu s hrou, bude Nintendo dále pracovat. Potenciál je obrovský.

Online funkce a služby

Web browser a na něj napojené služby Nintendo přes systémový update doručí až v průběhu května, takže o tom nejzajímavějším zatím není co psát. Nakupování her z 3DS shopu, ať už nových nebo starých z GameBoy, GameBoy Color a dalších konzolí a handheldů je na tento update bohužel napojeno. Stejně to je s možností sledovat ve 3D trailery z nejnovějších filmů, potažmo vysílání Eurosportu, což jsou již ohlášené obsahové služby. U těch ostatně není vůbec jistota, že i po svém globálním spuštění budou v ČR fungovat, v této chvíli to nikdo neví. Stále však platí, že naše republika nepatří mezi země s oficiální podporou jakýchkoli online služeb pro konzole a handheldy od Nintenda. Když je budete chtít využívat, nezbude než zase lhát o národnosti v nastavení.

Hned od začátku však budete moci využívat funkce SpotPass a StreetPass. Ta první slouží pro automatické spojení s dalšími přístroji kdekoli na ulici (pokud máte handheld ve sleep módu a Wi-Fi zapnutou) a vzájemnou výměnu různého obsahu ve hrách i mimo ně. StreetPass je naproti tomu jen pasivní sdílení Miiček a dalšího obsahu mimo hry. S ohledem na to, že 3DS ještě v době psaní těchto řádků nebylo v prodeji, neměl jsem možnost tyto funkce vyzkoušet. Vrátíme se však k tomu v některém z příštích článků. Nasbíraná Miička od lidí z ulice si však můžete prohlížet v aplikaci zvané Mii Plaza, kde spolu můžete i vzájemně klábosit a provádět další primitivní aktivity.

3DS se k internetu připojuje přes Wi-Fi, jak už vám asi došlo. Stačí k tomu jakýkoli hotspot nebo router. Pokud ani jedno z toho po ruce nemáte, lze použít i DS Wi-Fi dongle, který by měl být k sehnání. Připojení je bezproblémové, zvládne jej nastavit i necvičená opice. Stačí jen znát heslo k vlastní síti, což je vždycky ten největší problém :)

Závěr

Jestli je mi po týdnu stráveném ve společnosti 3DSka něco jasné, pak je to dojem, že nový handheld plynule navazuje na DSko (se kterým je zpětně kompatibilní), jen je mnohem výkonnější, umí hry zobrazit v efektním 3D a nebojí se nesmírně zajímavých Augmented Reality her. Necítím žádnou strašlivou revoluci, ze které bych nemohl spát, ale slušný upgrade s velikánským potenciálem, který se může a nemusí naplnit.

Na druhou má 3DS poloviční výdrž oproti DSku, a protože je to nový hardware, tak není nejlevnější. Sondáž v českých obchodech (tam, kde je jistota, že mají handheld skladem – Xzone, Alza, Game, CzechComputer a další) ukázala, že se dá 3DS koupit za cenu od necelých 6800 Kč až po 6999 Kč. Takže případnou licitací moc neušetříte. A stejně tak nemá cenu spekulovat o tom, jestli mají v dnešní době handheldy šanci oproti chytrým a multifunkčním telefonům, tabletům a kdoví čemu ještě, to je úkol pro jiné články. V tomto jste se měli dozvědět to základní o 3DS, abyste se sami rozhodli, jestli je pro vás vůbec tento handheld zajímavý a má cenu jej při nejbližší příležitosti vyzkoušet. A pokud zájem máte, tak to rozhodně udělejte. Ani sebelepší popis, natož video či obrázek vám prostě potřebné informace o 3D nedokáže zprostředkovat. To se musí vidět na vlastní oči.

Nintendo 3DS se v ČR začne prodávat v pátek 25. března ve dvou barevných verzích - černé a modré. V následujících dnech a týdnech vám postupně přineseme recenze launchových her (viz dojmy z nich) a články, týkající se funkcí 3DS, které doposud nebylo možné vyzkoušet. A brzy se vám 3DS pokusíme blíže představit na videu.