Dragon Age 2 - Recenzia

Hawke to měl od začátku těžké. Přichází s hlasem tam, kde býval němý hrdina, s osobností na místo, které zaplňovala hráčova představivost, s městem místo celého kontinentu. Vzal si velkou část stylu svého bratránka Sheparda z Mass Effectu a to dnešní staromilská společnost, stále v přítmí krčmy vzpomínající na časy, kdy existovala Baldurova brána, nemá ráda. A ještě ke všemu se Hawke prezentuje velmi nešťastným demem, které z něj ukazuje to nejhorší. Politik by z něj byl mizerný. Tedy v reálném světě, protože v Kirkwallu je poměrně... Ale to je na delší povídání. Hlavní je, že Hawke není takový přímočarý nekňuba, jak se mnozí báli a Dragon Age II není akčním znesvěcením svého tradičnějšího předchůdce.

Klíčovou otázkou kritika je: „Co všechno prozradit?“. Příběh Dragon Age II je vyprávěn retrospektivně trpaslíkem Varricem, samozvaným životopiscem Šampiona Kirkwallu, Hawkea. V tuto chvíli je ovšem Šampion neznámo kde a Varric má na krku hodně naštvanou templářku, která zjevně Hawkea z něčeho podezřívá. Jelikož se případ nejlépe rozplétá od začátku, Varric začíná vyprávět příběh o tom, jak se Hawke z uprchlíka, který opustil Lothering těsně předtím, než jej zmasakrovala vlna Blightu, stal uznávaným občanem města, posléze Šampionem a nakonec...?

Řekněme tedy, že Hawke společně s matkou a dvěma sourozenci prchl z Lotheringu. Po strastiplné a ne až tak klidné cestě připlouvá do přístavní metropole Kirkwallu, která o Blightu spíše slyšela a zvěsti o hrdinovi prvního dílu jsou zde mytizované ještě více, než byste mysleli. Kirkwall alias Město řetězů (kromě romantických masivních výrobků z mnoha kovových článků zde hlavně frčelo a frčí otrokářství) je ovšem nevítá s otevřenou náručí.

Poté, co se de facto dostanou do pozice nevolníků, se Hawkovým podaří dostat za celní bránu a zde žijí takříkajíc z ruky do huby. Hawke (Hawková, nezapomeňte, že můžete hrát i za ženu) má ovšem velké plány, a tak se rozhodne našetřit peníze na investici do objevitelské expedice mířící do opuštěných a nebezpečných trpasličích dolů. A tak začíná jeho už druhý rok v Kirkwallu, městě mnoha tváří...

V hlavní roli město a jeho velmi křehké vztahy

Ano, je třeba zapsat si za uši dvě věci. Dragon Age II má sympaticky velký časový záběr. Zatímco minule jste nakopali Blight do zadnice během pár týdnů a ještě jste přebudovali politickou strukturu kontinentu, tady budete po společenském a mocenském žebříčku stoupat pozvolna. První rok vlastně nehrajete, jen víte, že jste jej trávili vykupováním dluhu, který jste si nadělali, abyste se vůbec dostali do města. Hra pak velmi mile reflektuje, že už vás sem tam někdo zná. Ale pořád jste jen chuďas v omlácené zbroji.

Druhou věcí za druhé ucho je fakt, že hlavním hrdinou celého příběhu je stejnou mírou jako Hawke také samotné město. Druhý Dragon Age velmi dobře sedá do žánrové škatulky urban fantasy. A kvuli tomu, že se proplétáte spletitými uličkami a čtvrtěmi Kirkwallu, stejně jako kvůli zprvu neúplnému Varricovu vyprávění, jsem po prvních hodinách hry prohlásil heretickou větu „přijde mi, že ta hra nemá duši“. Jak jsem se mýlil! Jak jsem mohl chtít posuzovat hru, jejímž srdcem je tepající město, když jsem vlastně v tom městě byl nováčkem, který sotva prošel jednou každou ulicí?

Dragon Age II má duši, velkou, sytou, poutavou a jsou jí příběhy města Kirkwallu. Jenže tady se objevuje první problém hry. První hodiny skutečně budete mít pocit, že jste v plošším, ne až tak nápaditém fantasy. Dejte hře čas. Klidně deset hodin (končil jsem s cca 80% všech úkolů po pětačtyřiceti hodinách a na šestnácti stech uložení pozic). Stejně jako si Hawke si musíte najít v Kirkwallu své místo i vy. Jednotlivé etapy jeho života oddělují hlavní příběhové questy, které musíte splnit, jako je ten s výpravou do hlubin. Mezi nimi pak můžete vesele questovat, subquestovat, sekundárně questovat a prostě plnit vše, co vám přijde pod ruku. Je toho hodně a tvoří to páteř, o níž se celý systém vyprávění opírá.

Politika je komplikované zvíře, které zabíjí

Po čase zjistíte, že už město znáte, chápete, jak v něm věci fungují a co jej trápí. Cizí tváře začnou být známé a hra začne fungovat. Skvěle fungovat. Město je rozděleno na několik nenačrtnutých front. Hlavní linii tvoří střet mágů a templářů. Ti druzí poměrně tvrdě pronásledují ty první. Čí pohled na svět budete podporovat, je jen na vás.

Své problémy má městská stráž. Vikomt, místní vládce, jemuž moc z rukou rve velitelka templářů. Podsvětí si také umí ukousnout kus z velkého kirkwallského koláče, takže korupce bují, a aby nebylo problémů dost, u města ztroskotala nemalá armáda Quanarijců, kteří prý jen čekají na odvoz, ale mnozí se bojí, že mají s městem jiné plány. A samozřejmě tu máme xenofobii zaměřenou proti elfům. Do tohoto chaosu se pak noří Hawke a je jen na něm, jaké strany si v jednotlivých liniích i úkolech vyberete.

Na vaší volbě záleží, volte pro budoucnost!

Skvělým plusem retrospektivního vyprávění pokrývajícího dekádu je to, že důsledky svého rozhodnutí za nějakou dobu uvidíte. Často přijde úkol, který jste řešili před pár lety a nakope vás zpětně do zadnice. Návaznost na první díl je celkem malá, rozhodně ve srovnání s tím, jak moc je zde podtržena návaznost na sebe sama. Pokud jste kupříkladu jako vládci Orzammaru dali v jedničce přednost progresivnímu otcovrahovi, setkáte se v DAII s pronásledovaným příslušníkem loajální šlechty, který chce vaši pomoc. Milé, ale proti rozsahu, jakým vaše rozhodnutí v DAII naplňují děj, vcelku podružné.

Znovuhratelnost DAII je skutečně mohutná, a to i přes zdánlivou linearitu příběhu. Po deseti hodinách jsem ztratil přehled o tom, co všechno šlo udělat jinak - po dvaceti jsem přestal počítat, kdy se ke mně předešlá rozhodnutí vrátila. Často jde jen o vedlejší úkoly produkující další vedlejší úkoly, nic, co by zahýbalo velkou politikou Kirkwallu, ale pro samotný dojem z hraní to dělá neskutečně mnoho.

Město samo vám pomalu přechází do krve. Podobné je to i s vašimi společníky. Není tu žádná excentricky výrazná, přitažlivá postava typu Morrigan, Alistaira anebo Thanea Kriose či Garra (protože hra má stejně blízko k Mass Effectu jako k prvnímu dílu). Válečnice Aveline mi kupříkladu přišla jako ukázka scenáristické nenápaditosti. Ale pozvolné tempo vyprávění mi s ní vytvořilo překvapivě pevný vztah.

Podobně je na tom třeba lehce podivínská elfka Merrill. Musíte si k nim najít vztah, stejně jako k městu. Naopak Varric je sympaťák od první minuty a díky za to, že stejně jako mluví, tak i v boji připomíná sice křehčí, ale velmi výkonnou zbraň hromadného ničení na nožičkách. Jeho těžká kuše Bianca je prostě kus.

Zavál sem vítr změn

S tím souvisí i fakt, že společníkům nejde přehazovat úplně vše. Zbroje mají vlastní a kupujete jim jen drobná vylepšení. Zbraně jak u koho, Varric Biancu z ruky rozhodně nedá, takže celkově máte tunu výbavy na prodej. Předělán byl systém výroby lektvarů, nyní nacházíte přímo zdroje surovin a pak za peníze si doma vyrábíte lektvary, bomby apod. A ano, vrací se „Enchantment? Enchantment!“.

Za jeden prvek autory velmi chválím – konečně v dialogových scénách zobrazují hrdinu bez přilby. Když máte na hlavě hrnec, vypadalo vysloveně směšně, když se v dramatickém dialogu jen natáčela hlava plně zakutá v kovu. Když už si dáte práci s tvorbou vlastního Hawkea, ať je vidět!

Právě dialogy prošly velkými změnami a dovolím se říci, že k lepšímu – jak v porovnání s jedničkou, tak s Mass Effectem, od něhož má půjčené kolo voleb. Není zde hlavně žádná karma, volíte přesně to, co chcete, tedy agresivní, svatouškovskou či proklatě sarkastickou možnost (případně prostě neutrální, pokud ji hra poskytne) a nikdo vás nenutí do slepého následování jedné cesty. Klidně hrajte nevypočitatelného parchanta, který volí, co mu sedne nejvíc! Jediné, co vašimi rozhodnutími ovlivňujete, je vztah společníků k vám. Už ale nedochází ke zvýhodňování černobílého dogmatismu ve stylu dobro / zlo.

Hořké slzy hardcore taktiků

Co bude nejvíce vadit fandům jedničky, jsou ale souboje. Systémově zůstaly stejné. Jdou zapauzovat (zazoomovat), rozdat rozkazy, společníkům navolit podmínky chování, vše jak při starém. Jsou ale jednodušší, a to o dost. Pamatujete, jak vám hrozila při podcenění i smečka vlků? Tady vše většinou přejedete bez nadměrného taktizování. Ano, jsou zde výjimky, zvláště ke konci hry a u velké části bossů, to už musíte pořádně přemýšlet, ale jinak boje projíždíte jako horký nůž máslem. Pokud chcete větší výzvu, rozhodně volte těžší obtížnost.

Potvrzuje to ale, že DAII je hlavně o vyprávění a vašich volbách. Ty vás po čase pohltí. Velmi často proti sobě kladou větší a menší zlo. Zabijete potenciálně nebezpečného mága? Šílence, který vraždil a nyní se kaje? Volby nejsou černobílé a často musíte dlouze přemýšlet. Jsou náročné na vnímání morálky a kořením celého zážitku. Jenže jak říká váš společník a navrátilec z Awakening, posedlý mág Anders, „každý si nakonec bude muset vybrat stranu“.

P.S. Recenzí jsme s Dragon Age II ani zdaleka neskončili. Na téma Dragon Age II připravujeme další články, které se budou zabývat podrobnostmi a detaily, pro které není v recenzi místo. A samozřejmě připravujeme videorecenzi z prodejní verze (recenze byla psána z review verze od EA), abyste si text mohli podepřít pohledem na hru za chodu a s aplikovanými texturami ve vysokém rozlišení.

HW požiadavky