Když Electronic Arts v den vydání Hot Pursuit představili ukázku z nového Shiftu a oznámili, že hra vyjde na jaře (tj. půl roku po Hot Pursuit), všem trochu zatrnulo. Od vydání prvního Shiftu (recenze) totiž neuplynulo zas tak moc času a navíc mnozí ani nepočítali s jeho návratem - někteří ze zlomyslnosti, jiní proto, že Hot Pursuit (recenze) naznačoval spíš příklon celé série k bezstarostným arkádám a vyhlídkovým jízdám.
Need for Speed série však zjevně hodlá bruslit na dvou hranách - realistické a relaxační. I když k té věrohodnější se přiznává jen napůl, protože klasické "Need for Speed" z názvu Shift 2 zmizelo. Ve hře je na něj ovšem odkazováno často a podobnost s prvním Shiftem je víc než zjevná, takže jde jen o zbytečný marketingový trik. Zbytečný i proto, že Shift 2 potřebuje všechnu podporu, kterou od studia, značky i EA může dostat. S drzým mottem "nejrealističtější automobilový simulátor všech dob" se totiž snaží ukopat body ve stejné lize jako Gran Turismo (recenze) nebo Forza (recenze), což není malý cíl. Hra hlásá, že má nejvíc aut a tratí v historii, komplet překopaný jízdní model a vyleštěný engine. Bude to ale stačit?
Nechme však marketingové chvástání stranou a nalijme si čistého motorového oleje. Shift 2 na první pohled vypadá jako narychlo přeleštěný originál. Vzhledem k urychlenému vývoji byste ho mohli hodit do jednoho pytle se sportovními peckami od EA a dožadovat se toho, aby byl přejmenován na Shift 2.0. Jenže první pohled pod kapotu prozrazuje, že nejde o jednoduchý facelift, ale značný posun v uvažování o celém konceptu.
Grafika a interface se možná změnily jen kosmeticky, ale hra jako taková je dravější, drsnější a nebezpečnější. Tak nějak se dá říct, že vám chce ukousnout hlavu. Hlášky o nejrealističtějším závodění "ever" jsou možná trochu nadnesené, ale v simulaci závodního prožitku se vším všudy se snaží Shift 2 jít o pár kroků dál než ostatní. Největší výběr aut v historii série (145) kopíruje modely, které často vídáme na závodní dráze, seznam tratí též oproti minulému dílu narostl a díky licenci GT se můžeme projet i na domácím Masarykově okruhu (viz boxík).
Každá série - od GT přes drift až po veterány - má svého patrona, se kterým ve finále svedete boj o jeho vlastní auto. Dokud nejde o plech pod jeho zadkem, snaží se vám celkem nevtíravě radit, což alespoň trochu koření kariérní mód, který je celý o odemykání dalších eventů a sbírání zkušenostních bodů. Angažováním skutečných závodnických celebrit a licencí se Shift posunul od anonymního ježdění k cílevědomějšímu budování značky. Výraznou proměnou ovšem prošel také samotný pocit ze závodění.
Masarykův okruh: Realita vs. hra
Díky licenci na závody série GT se ve hře ocitnul i Masarykův okruh v Brně, což je v podstatě naše jediná grand prix trať. Vymodelovaná je velice pečlivě, včetně stoupáku v závěrečné části okruhu. Právě výškové rozdíly berou závodní hry na lehkou váhu - typickým příkladem může být ve většině her Nurburgring, který je ve skutečnosti o dost kopcovitější, což pak vede k vyděšeným výrazům virtuálních profíků, co se do Německa vydají, aby si to vyzkoušeli na vlastní kůži. V obou Shiftech Nurburgring vypadá docela nebezpečně a respektována je i většina převýšení.
Kdo si chce zkusit opravdový hardcore, může se těšit na trať Mount Panorama - nejstrmější sešup na australských závodních tratích. Projet se tam s některým ze supersportů je opravdu zážitek. Ale zpátky k Brnu. Osobně jsem měl tu čest se na trati několikrát prohánět, a tak musím její virtuální podobu jednoznačně pochválit. Srdce by vám mělo poskočit nejen z vlasteneckých důvodů, ale i proto, že v Brně se často konají jízdy pro veřejnost. V Shiftu 2 si můžete trať patřičně natrénovat, takže až na ní pak vyrazíte se svým žihadlem, nic vás nezaskočí (a že tam pár náramně utažených zatáček je).
Kráska vs. zvíře
Po jednom kole v Shiftu 2 máte ruce propocené asi tak jako při čtyřiadvacetihodinovce v Gran Turismu. Tam, kde Polyphony Digital vyznává krásu a eleganci závodících plechových bestií, tam Electronic Arts hrdě nabízí špinavou, ohlušující a jiskřící realitu závodění na krev. Auta jsou neklidnější, setrvačnost válcuje páteř, hlava se odšroubovává po směru odstředivé síly, všude kolem se míhají šmouhy v pestrých barvách sponzorů, a než se nadějete, ozve se tupá rána a vy předbíháte to, co chlápci ze CSI pozítří identifikují jako přední nápravu.
První jízda se Shiftem 2 je zkrátka adrenalinovým probuzením. Všechno je nervóznější, až do té míry, že fandové předchozího dílu budou chtít zapnout alespoň kontrolu trakce a ABS, aby auto dostali ze startovních bloků do první zatáčky. Prokluz na semaforech je na denním pořádku, na ladné posílání aut bokem do zatáčky - i při maximu zapnutých berliček - naopak můžete zapomenout.
Osobně jsem si i při testování pátého Gran Turisma občas chodil do prvního Shiftu odpočinout od fyzikálních zákonů a metal jsem zadokolky do prudkých zatáček jako žabky na hladinu rybníka. Byl to svým způsobem hrozně uvolňující pocit - hra s nádherně zpracovanými kokpity, pohlednou grafikou a jízdním modelem, který byl zábavný a přesto nepřipomínal bobování à la Burnout.
Shift byl prostě vlkem v rouše beránčím, hrou, která vypadala jako semirealistické ježdění, ale rovněž uměla víkendovým závodníkům ledacos prominout. Její druhá generace z vás ale bude chtít stáhnout kůži. Je to jen malý krůček na cestě k realistickým simulátorům, ale velký skok pro vaši první signální. Mírný posun v tom, jak moc vám to "padne do ruky", je tu znásoben zážitkem, který vás chtě nechtě donutí si k opravdovým závodníkům vypěstovat patřičný respekt.
Lord Helma
Neustálému srovnávání s Gran Turismem se nevyhneme, ale chození kolem horké kaše je tentokrát kromobyčejně důležité, protože Shift 2 se nesnaží Japonce dohnat v kvalitě nebo kvantitě, chce je prostě a jednoduše obejít. U Gran Turisma je nejdůležitější maximální soustředění. Jedete, krájíte desetinky, snažíte se do nikoho nevrazit - už proto, že nepřátelská auta tu váží pět tun a nikdo s nimi nehne ani o píď - učíte se trať a připadáte si hardcore. Shift 2 je absolutní berserk.
Z uší vám stříká krev, protože auto nestále dribluje ručičkou těsně pod omezovačem, protivníci vás tlačí ze své ideální stopy za cenu toho, že vzduchem budou poletovat životně důležité orgány, vaše hlava se marně snaží absorbovat všechna ta géčka a navíc to inteligent před vámi v poslední zatáčce probrzdil, takže jste si o něj rozflákali levý světlomet. To nepotěší, protože je všude tma a vy se teď orientujete jen podle občasných záblesků krajnice a roje brzdových světel před vámi. Je to velké vypětí a ještě větší zábava, tím spíš, že nesympatické turnaje (třeba driftování) můžete vynechat, aniž by vám to bránilo v dalším postupu v rámci závodnické kariéry.
Již naznačené noční ježdění, radikální nárůst tratí a nový pohled na svět skrz helmu závodníka, to vše zdatně maskuje fakt, že druhý Shift je vlastně staronovým titulem. Rozhlížející se avatar, ještě víc se třesoucí kokpit a grandiózní zvuk přidávají na atmosféře jako nikdy. Hřímající hudba, kombinující soundtrackové riffy a moderní beaty, se oposlouchá až po několika hodinách replayů a nové tváře ve vozovém parku jistě rozehřejí srdce nejednoho sběratele (nejen nové Pagani, ale třeba i Mercedes 190E nebo VW Golf GTI Mk. 1). Komu ale Shift nesednul napoprvé, ten zřejmě ani po téhle masivní chirurgii neroztaje a nezmění svůj postoj.
Shift 2 se na jednu stranu nezměnil natolik, aby si rozhádal početnou fandovskou základnu (to dobré a funkční se podařilo zachovat), na druhou však přidal kromě omáčky i pár knedlíků. Rozhodně nejde o líný update a vzhledem k rychlosti s jakou v sobě Slightly Mad Studios zvládlo najít skryté rezervy, by se možná konkurence měla inspirovat. Shift 2 na rozdíl od ní netrpí na nedodělky - všechno je odladěné, pohyb v menu srozumitelný a přehledný (i když vylepšené tuningové sekci by prospěl trochu méně horizontální layout), tratě, nárazníky, interiéry a mraky na obloze obkreslené na milimetr přesně podle reálných předloh - prostě máte od prvního rozjezdu pocit, že jsou všechny šroubky utažené a vy jste tu jen proto, abyste se bavili.
Klávesnici pošlete na střídačku
Hltat v novém Shiftu kilometry po stovkách jde bez velkého přemlouvání, ale abychom nebyli monotematičtí, tak si v rámci prvních dojmů (momentálně jsem na osmém levelu) několik výtek přeci jen dovolím. Driftování na klávesnici je natolik zbytečným pokusničením (nejdřív děláte marné pokusy a pak frustrovaně ničíte všechno kolem), že by se lidem bez kvalitního joypadu nebo volantu mělo v manuálech výslovně zakázat. Na náhražce psacího stroje prostě nelze jemně ovládat plyn a zatáčení, takže jakýkoliv pokus o trvale udržovaný smyk končí v kotrmelcích.
Dále jsem se několikrát ztratil v úpravách vlastního vozu (milovníci statistik a hejblátek to naopak budou považovat za plus) a zarazilo mě, že nemohu prodat svůj jediný vůz, abych si za utržené peníze mohl pořídit lepší. Prostě platí, že v garáži vždy musí být minimálně jedno auto. Koupě v úvodu hry si tak raději pečlivě promyslete. Stejně jako výlety mimo trať, protože hra občas velmi nespravedlivě zaměňuje úmyslné zkracování a nešťastná vyjetí/vyšoupnutí mimo trať. Už jedna taková penalta znamená, že čas vašeho kola nebude postnut na Autolog, což se pro mnohé bude rovnat katastrofě srovnatelné s dočasným výpadkem Facebooku.
Ježdění v druhém Shiftu je podobně návykové jako brouzdání po sociálních sítích. Kdo překousne jen poloviční úspěchy ve snaze přiblížit chování aut těm skutečným, toho čeká příjemné překvapení - že totiž autoři Shiftů závoděním opravdu žijí a chtějí ho převést na monitory v celé jeho emoční šíři. Gran Turismo je o pořádný kus realističtější, ale vedle věčně nadrženého a vrčícího Shiftu 2 působí jako frigidní matróna. A jak říká Jára Cimrman: Lepší teplé pivo než studená Němka. Jestli chcete vědět, jak vypadají modřiny od závodního volantu, musíte na chvíli přestat sbírat angličáky v Gétéčku a rozhlédnout se, co to venku dělá takový kravál. Za tu trochu přemáhání to tentokrát rozhodně stojí.
Recenzi Shift 2 Unleashed přineseme 29. března společně s videorecenzí.
