Jak by to asi dopadlo, kdyby režisér Chris Columbus natočil krvavý slasher horor? Ne moc dobře? Kdo ví, ovšem jedno je jisté. Všichni tvůrci někdy potřebují zásadní, svěžest přinášející změnu, a tak se i studio Maxis (The Sims, Spore) rozhodlo po vzoru Jásona a Argonautů vplout do cizích vod akčních hack’n’slash RPG, aby zde hledali zlaté rouno v podobě úspěchu se hrou Darkspore. Povedlo se jim to, nebo narazili na skaliska neúspěchu?
Vzhůru na Kolchid
Pryč jsou rodinné hodnoty, velebení života a hřejivé barvy na každém kroku. Ze staré tvorby zůstal jen editor příšerek ze tři roky starého Spore. Vše ostatní je nové a nutno říci o dost temnější a dospělejší. To se projevuje i v základní premise hry, která je zasazena do vůbec nejtemnějšího prostředí, a sice vesmíru. V něm se snaží rasa inteligentních humanoidů znovu vydobýt zašlou slávu pomocí speciálních, geneticky modifikovatelných hrdinů. V cestě jim však stojí hordy nepřátel rozsetých po všemožných asteroidech i planetkách. Zkrátka klišé jako poleno; příběh však v tomto případě hraje až druhé housle, a tak nejde o vyložený nedostatek.
První má totiž na starosti hratelnost, s níž vývojáři s lehkostí Vanessy Mae v prvních pár hodinách vyfidlávají nefalšovanou zábavu. Daří se jim to hned z několika důvodů. Za a) Stejně jako Vanessa Mae při svých koncertech dokáží i grafici z Maxis koncového zákazníka zaujmout osobitým grafickým zpracováním, což v případě Darkspore znamená opravdu širokou variabilitu prostředí a nepřátel. Za b) Opět po vzoru asijské virtuózky i lidé z Maxisu dokáží člověka jaksi zhypnotizovat. Touto zbraní vlastně vládne kterákoliv lepší Diablovka a nejde o nic jiného než o automatizovanou činnost klikání na vše živé i neživé, která je jistým způsobem uspokojující a např. v připomínaném Diablu neustále značně motivující.
V Darkspore to bohužel dříve nebo později začne působit tak trochu vidlácky a patologický efekt nekonečného klikání ve finále působí polovičatě. Světáckou Vanessu May tak po pár úvodních serenádách jakoby vystřídal holohlavý Šporcl, u nějž vždy víte, co vás čeká... další šátek. Stereotyp, kterým Darkspore v pozdější fázi trpí, je někdy až ubíjející.
Souboj s Talosem
Může za to i absence jakéhokoli náznaku monumentálnosti, ovšem hlavním pachatelem je naprosto přímočarý a identický level design, který se jako červená nit vine napříč celou hrou. Nenechte se zmást, o odstavec výše jsem sice chválil pozlátka a výzdobu jednotlivých lokací, teď si ovšem stěžuji na samotné logistické řešení map, které snad navrhovali jezdci série Nascar (postupujete pořád stejně a stejným směrem).
Naštěstí zrovna Darkspore není titul, u kterého byste strávili dny a noci s Red Bullem a neoznačenou PET lahví na stole. Jde spíš o ten typ her, ke kterým si sednete na pár minut, odehrajete level a zase se vrátíte k bohulibější činnosti. Zkrátka zabiják času jedna báseň, který vás ani nemusí začít nudit, protože mu k tomu nedáte sami příležitost.
Pravdou však je, že příběh stojí za starého Bolla, chybí pořádný loot a vcelku brzy začne působit zmíněný stereotyp. Vývojáři tak s cílem udržet hráče u obrazovek aplikují dobře známý sběratelský efekt, který pomůže překlenout ledacos. Husákovy děti díky němu (sbíraní céček) přežily komunisty, my, díky možnosti nasbírat v Darkspore až několik desítek příšerek, vše špatné na této hře.
Ale zas tolik toho není, vlastně kromě výše vypsaného už nemám co vytknout, ba naopak musím pochválit akční panice z Maxisu za vcelku originální systém soubojů, kdy musí hráč pomocí trojice hrdinů klasickým Diablo stylem (tlačítky na myši) masakrovat hordy těch nejrůznějších příšerek, přičemž platí, že v jeden moment lze ovládat pouze jednoho jediného hrdinu. Úkolem je tedy efektně poskládat a posléze i střídat tým tak, aby byly využity přednosti a zneužity slabosti jednotlivých ras (kdo někdy hrál Pokémon karty, jistě zná).
Osekaný Héřin editor
Jelikož se Darkspore už od prvního pohledu na krabičku - na níž stojí, že si bez internetového připojení nezahrajete - prezentuje jako multiplayerová hra, nesmím zapomenout zmínit, že nabízí PVP souboje a kooperativní multiplayer. Logické pak je, že s počtem kamarádů roste úměrně i zábava. Bohužel servery již od betatestingu sužují problémy, a tak by někdy volného hráče nenašli ani borci z Navy Seals.
Samostatnou kapitolou je pak samozřejmě proklamovaný editor příšerek, v němž své živé zbraně pomocí ve hře nasbíraných DNA molekul můžete tunit. Z celkem logických důvodů nečekejte volnost, na kterou jsme byli zvyklí z původního Spore. Neexistuje, abyste si příšerku doslova vytvořili sami, k dispozici je pouze pár desítek polotovarů, jež je možné doplňovat součástkami získanými v boji. Překvapivě i takto omezené možnosti dokáží kreativní jedinci využít k tomu, aby uplácali originální obludky.
Herkulova FIFA
Darkspore je v konečném výsledku velmi podobná sportovním simulacím. Fanoušky žánru prostě baví, ale nemusí u ní nutně sedět několik hodin v kuse, aby se hnali za rozuzlením příběhu. Jednoduše si ve chvílích volna můžou zapnout zápas, vypnout mozek a začít relaxovat. A právě v tom tkví kouzlo tohoto pseudo MMO erpégéčka, s kterým si posádka na lodi Maxis pomyslné zlaté rouno bezesporu zaslouží.
