Brzo to budou čtyři roky, co jsem si v recenzi prvního BioShocku vypomohl s odkazem na Dům o tisíci patrech Jana Weisse. Kdybych tehdy tušil, čeho dalšího se v rámci názvu BioShock dočkáme, schoval bych si ten příměr právě pro Infinite. V tomhle ne-pokračování je totiž styčných ploch zase o něco víc: hlavním hrdinou soukromý detektiv, vězněná “princezna” Elizabeth a především, jak nám v Los Angeles prozradily záběry, které brzy uvidíte i vy (nejspíše tento pátek), horečnatá realita, ze které teprve čas ukáže, jestli se půjde probudit.

Moment, kdy Elizabeth nezvládne svou schopnost manipulovat skutečností a spolu s Bookerem se oba ocitnou na ulici amerického velkoměsta roku 1983, sebral na prezentaci přítomným novinářům dech – jasně totiž ukázal, že oblačná Columbie z rukávu zdaleka nevysypala všechna svá překvapení. Premisu létajícího města už sice známe, ale představa, že může být z podstaty falešná, dráždí zvědavost způsobem, který je ve hrách ještě pořád ojedinělý.

Ojedinělá je i pozice celých Irrational Games, tedy firmy, co se dokázala vymanit z prokletí kritikou ceněných propadáků. Nečekaný a ekonomicky fenomenální (na poměry původní a tematicky odvážné hry) úspěch BioShocku vystřelil Kena Levina & spol. do popředí zájmu i těch hráčů (a herních novinářů), kteří do té doby o pohrobcích Looking Glass Studios neměli páru – a rozhodně neutráceli za jejich produkci.

Už proto má skeptik jasno, proč si hra zdánlivě nesouvisející s událostmi v Rapture ponechala v názvu zaklínadlo BioShock. Jistě, možné propojení obou světů zůstává další z dychtivě očekávaných záhad Infinite, ale zatím se mu autoři v neformálních rozhovorech vyhýbali jako čert kříži. Sám Levine sice přišel s celkem srozumitelnou definicí svých tvůrčích záměrů, ale co všechno můžeme věřit člověku, který se zjevně naučil balancovat na úzkém laně mezi autorskou odvahou a komerčním pragmatismem?

Tuhle svou schopnost ostatně předvedl na jiném místě výstavy: jeho upřímně se tvářící výstup na konferenci Sony, kde oznámil kamarádství Infinite a pohybového ovladače Move, působil trochu jako zjevení. Nechce se věřit, že by si tvůrci schovali nějaký unikátní herní mechanismus pro jedinou z plánovaných verzí, ale podobně nemístně působí i možnost, že by měla ohlášená podpora Move sloužit jen jako úlitba marketingovým tlakům.

 

Vzdušná romance

Ne snad, že by zběsilá vertikální akce, kterou Infinite chystá, neposkytovala spoustu virtuálního i skutečného prostoru k nečekaným herním nápadům. Klíčovým bude jejich nasazení: autoři se dušují, že skripty jsou jen polovina Columbie a ten zbytek si hráč dosadí sám a po svém. To naznačuje strukturu velmi podobnou původnímu BioShocku, jen místo klaustrofobie nastoupila závrať. Hluboké pády a jízda na visutých kolejnicích jsou tu impozantní už proto, že fungují jako naprosto plynulý přesun mezi od pohledu rozsáhlými (a často velice opulentními) oblastmi. Ať už jde o programátorské zkratky nebo ždímání výkonu do aleluja – pravděpodobně obojí – hra vypadá v pohybu neuvěřitelně.

To jde samozřejmě na vrub i výtvarníkům a vůbec lidem, kteří se v Irrational starají o naplnění Levinových estetických vizí. Vyostřila se celková stylizace, vklíněná mezi dobové reálie a jejich karikatury. Posun zaznamenaly postavy, především Elizabeth. Hrdinovu tvář nevidíme, ale nově má hlas: Bookera namluvil Stephen Russell, kterého nebude lehké oddělit od jeho nejslavnější dabingové role, Garretta ze série Thief.

I to málo, co nám bylo ze vztahu obou hlavních protagonistů předvedeno, ale vzbudilo velký ohlas. Technické i politické aspekty hry byly rázem zapomenuty a zůstali dva lidé a jejich příběh v kulisách nebeského pekla. Elizabeth nám během jediné scény dokázala zpřelámat srdce a to jsme jen dřepěli v křeslech, neznalí všech souvislostí.

Pak se nikdo nesmí divit, že většina herní scény prohlásila BioShock Infinite za nejlepší hru celé výstavy. Je málo odvážných produkcí, kterým se něco podobného daří; originální, silné nápady skomírají na nezájmu distribuce i veřejnosti, zatímco slávu sbírají masové tituly a stá pokračování dávno viděného. Jestli je Infinite pokračování (byť ne chronologické) teprve zjistíme. Už teď je ale jasné, že nás má Levine zase v hrsti. Co na tom, že jeho Columbie nebude mít pater tisíc – těch pár, které jsme zatím viděli, jako pozvánka stačí.